Jazzissimo – Nešeptejte, teď hraje Keith Jarrett 1/3

Přejít na 2. díl, 3. díl.

Při příchodu do sálu toto upozornění posluchači opakovaně vyslechnou ve více jazycích. Pokud přesto někdo z auditoria bleskne, Jarrett přestane hrát a ve Varšavě dokonce nechal vyklidit sál… Konstatuje: „Nejsme filmové hvězdy!“.

Základy umění jazzového tria vytvořil na sklonku padesátých let klavírista Bill Evans s kontrabasistou Scottem La Faro a hráčem na bicí Paulem Motianem. Telepatickou souhrou nad harmoniemi tzv. standardních témat naplnili princip simultánní improvizace, kdy každý doprovázeč je zároveň sólistou. Někdy banální nebo obehrané skladby se staly odrazovým můstkem a záminkou svěžího autorského vyjádření. Na odkaz této inspirativní koncepce navázal kontrabasista Gary Peacock, někdejší Evansův spoluhráč, když v roce 1977 realizoval pod svým jménem s klavíristou Keihem Jarrettem a hráčem na bicí Jackem DeJohnettem album Tales Of Another (ECM). Opravdové standardy, tedy okřídlená, harmonicky podněcující témata Jarrett spolu se svými kolegy začali přehodnocovat na albech Standards (1983) a mnoha dalších titulech ECM.

V sedmi letec Jarrett poprvé vystoupil jako pianista s vlastní skladbou. Vypracoval se z divoké expresivity k neoromantismu a zároveň je interpretem klasické hudby, v jehož repertoáru jsou: J. S. Bach, W. A. Mozart, D. Šostakovič i Arvo Pärt. Je improvizátor až do morku kostí. Kdo nevěří, jak je možné z klaviatury vykřesat mazlivé tóny, ať se podívá na záznam jeho hry. Jarrett, jehož magická hudba zazněla v divadelním představení Růže pro Algernon, je fenomén, jehož heslo zní: "Stále jinak" a "Vždycky nadoraz". Je perfekcionista s přesvědčením, že: "K největším bludům při rozpravách v uměleckých kruzích patří názor, že hudba se odvíjí zase z hudby. To je jako říkat, že děti se rodí z dětí. Tak to přece není. Hudba je výsledek něčeho, čím hudebník prochází, když ji vytváří spontánně. Samozřejmě čerpá z vlastní zkušenosti. A pokud by zápasil s nástrojem, okamžitě se to projeví."