Nic není černobílý... Osudy režiséra, maratonského běžce a mystifikátora Karla Fuksy

Češi, Němci, Židé, českoslovenští legionáři, komunisté, vojáci wehrmachtu nebo svobodní zednáři. Už výčet předků a příbuzných Karla Fuksy a jejich podivuhodné životní příběhy by jistě vydaly na román. Sám Fuksa o napsání takové knížky kdysi uvažoval, ale nápad vzdal. „Se svými čtyřmi dětmi, čtyřmi vnuky, se svými chorobami a zájmy na to nemám čas,“ prozrazuje. Rád ale návštěvuje hřbitovy, především moravské, a stále na nich nalézá nové příbuzenstvo. 

Jeho vyprávění mají energii, imaginaci a všeobjímající rozptyl odboček a asociací, které vůbec neubírají na dynamice líčení. Fuksa používá podobné imaginativní vyprávěcí triky jako Bohumil Hrabal v Tanečních hodinách. Někdy se soustředí jen na jednu historku, kterou před posluchačem rozprostře, vystaví podle zásad komediálního příběhu v opulentním stylu Amarcordu, jindy by jeho vyprávění mohlo posloužit jako námět pro autora Višňového sadu. A podle návodu A. P. Čechova pak v každém Fuksově vyprávění s veškerými peripetiemi a odbočkami „všechny jeho pušky ve třetím dějství vystřelí“.

Nic není černobílý jak všecko

V příbězích se projevují zkušenosti tvůrce televizního publicisty a dokumentaristy, který natočil stovky dokumentů nejen o brněnské kultuře a jejích osobnostech (Janáček, Skácel, Mikulka, Mikulášek, Štědroň ad.), ale třeba i o Habsburcích, včetně korunního prince Rudolfa nebo mexického císaře Maxmiliána, v jehož stopách se s televizním štábem vydal do Mexika. Přitom každou tu ctihodnou osobnost Fuksa dokáže ve svém vyprávění vystihnout i v poněkud komických, někdy i ve skurilních a bizarních souvislostech.

Ve svých dokumentech i v rozhlasovém vyprávění se Fuksa zajímá o rozporuplné události a osobnosti. Zdržuje se jednoznačných názorů o nich. Připouští různé pohledy. Pátrá na místech, kterým se jiní vyhnou. Své úvahy končí větou: Nic není černobílý jak všecko.

Karel Liška – hvězda kvelbu

Nejpůsobivější jsou rodinná vyprávění – například o strýci Paňtovi (příběh jak z Bubáků pro všední den od Karla Michala), o filmařské dynastii Fuksovy rodiny nebo o brněnských postavách: Arnošt Goldflam, Franta Kocourek, Miloš Štědroň, jehož hudba provází Osudy.

Surrealista Pavel Řezníček učinil z Fuksy literární postavu, Karla Lišku ve svém románu o brněnské bohémě Hvězdy kvelbu. Karel Fuksa se v rozhlasových Osudech Pavlu Řezníčkovi revanšuje a činí z něj součást svého příběhu. Ve svém vyprávění si klade otázku: „Byli jsme bohéma, když jsme celé noci hráli Člověče, nezlob se a pili přitom sodovku?“ Zároveň však připouští, že Pavel Řezníček mezi pijáky sodovky nepatřil.

Byli jsme bohéma, když jsme celé noci hráli Člověče, nezlob se a pili přitom sodovku?
Karel Fuksa

Samostatnou kapitolu v Osudech představuje Milan Kundera, se kterým se Fuksa dobře zná, účastnil se už jako student jeho přednášek na FAMU a dodnes ho navštěvuje v Paříži. Fuksovy snímky autora Žertu pořízené v šedesátých letech (spisovatel gestikulující na přednášce) se objevují v mnoha kunderovských publikacích.

Karel Fuksa|foto:Jan Fuksa

Důležitou roli ve Fuksově životě i dokumentaristice sehrává sport – cyklistika, plavání, maraton a triatlon. Dokáže poutavě mluvit o svém životě se sportem, například o svých prožitcích maratonského běžce, ale s velkou empatií i o výkonech a sportovních životech Emila Zátopka, Jiřího Dalera, Václava Chaloupky ad. Další téma Osudů představuje Fuksa malíř, sochař a grafik.

Pohřební řečník

Některé postavy prostupují celé Fuksovo vyprávění: silák Franta Kocourek, režisér František Vláčil, hrabě Karel Antonín Haugwitz, skladatel Miloš Štědroň, ale především Arnošt Goldflam, Fuksův životní přítel. Arnošta Goldflama má objednaného jako řečníka na svůj pohřeb.

Vždycky jsem ho obdivoval – ale trošku i odsuzoval – jako člověka, který si nedá pokoj.
Arnošt Goldflam

„Spolu jsme také prožívali mladické i pozdnější lásky, tvrdohlavě jsme pronásledovali brněnské krasavice, tu úspěšně, častěji s menším štěstím, přičemž se narodily i děti, které mezitím dospěly, a myslím, že z nich má i radost, i když některé maminky tu společnou cestu vzdaly, čemuž se někdy ani nedivím. Vždycky jsem ho obdivoval – ale trošku i odsuzoval – jako člověka, který si nedá pokoj. Pobíhá po Brně (nikoli jen závodně), cestuje s dospělými dětmi po světě, teď dokonce i s nedospělými vnoučaty, stále někoho navštěvuje, kontroluje své chaty a chatky, mentoruje svou rodinu i přátele a celá léta jim vychvaluje, ba vnucuje svůj životní způsob a kontroluje je,“ napsal k Fuksovým sedmdesátinám Arnošt Goldflam.