Neopodstatněnost německého pacifismu

Pomineme-li jisté překroucení skutečnosti, Američané totiž Rusy o svém záměru v předstihu naopak informovali, stále zůstává otázkou, co bylo Steinmeierovou motivací, že se tak opřel do Američanů, a naopak se postavil jednoznačně stranu Putinova Ruska? Dokonce převzal nekriticky ruskou argumentaci.

Jeden z důvodů je jistě německá závislost na ruských energetických zdrojích. Ruského medvěda si proto není radno rozzlobit. Jenže Německo není Ukrajina nebo Bělorusko. Sotva by si mu ruští ropní magnáti dovolili zavřít kohoutky tak, jak hrozili nebo dokonce učinili zmíněným zemím. Závislost je to totiž oboustranná. Z Ruska teče ropa a plyn, do Ruska zas z Německa spolehlivý proud petrodolarů. Bez nich by ruské hospodářství, už tak zhuntované, bylo zcela na huntě.

Motivace Steinmeirova je hlubší. Skrývá se za ní tradiční německý pacifismus, jehož nositelem je především německá levice. Je jedním z projevů německého vypořádání se s nacistickou minulostí. Jde o tentýž pacifismus, který hrál roli už v sedmdesátých letech minulého století. Německá politika, reprezentovaná Willi Brandtem na něm vybudovala tak zvanou "ostpolitik". Politiku usmiřování se Sovětským svazem. A to i za cenu tolerance útlaku, který Sovětský svaz praktikoval prostřednictvím svých satrapů v satelitních zemích. Cílem "ostpolitik" bylo dosažení míru za jakoukoli cenu.

Jestli ještě v době Willi Brandta měl pacifismus svoje opodstatnění - Německo má přece příliš mnoho másla na hlavě, aby se pouštělo do sporů, byť by stálo na správné straně - dnes už něco takového neplatí. Od konce druhé světové války uplynulo už více než šedesát let. Je to právě Německo, které se vzorově vyrovnalo se svou temnou minulostí. Kritickou reflexí sebe sama ji trvale promítlo do své aktuální politiky. Vynikající oboustranné vztahy s Izraelem jsou toho důkazem nad jiné. Nadto se úspěšně angažuje v zahraničních vojenských misích v Afganistánu, v Libanonu a v Kongu. Věc před deseti a více lety naprosto nemyslitelná. Vnitropoliticky, nakonec i zahraničně politicky.

Pacifismus, který dnes projevují někteří politici německé sociální demokracie, není proto tentýž, který bychom hledali kdysi u Willi Brandta. Spíš půjde o skrytý projev antiamerikanismu, dodnes syceného antikapitalistickým radikalismem studentského hnutí ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Z něho se mnozí levicoví politici - kupříkladu bývalý kancléř Schröder - dodnes nevzpamatovali. Přitom je to právě Amerika, které současné Německo vděčí za to, čím je.

Podobné vysvětlení lze těžko uplatnit u křesťanského demokrata, ministra obrany Junga. Jeho výrok, že musíme i do budoucna mít starost o to, aby se vztahy mezi NATO a Ruskem vyvíjely partnersky, vyjadřuje opatrnost, až nemastnost a neslanost, jíž se vyznačuje současná německá koaliční politika. Partnerský dialog se přece s Ruskem vede na nejrůznějších úrovních, včetně té nejvyšší. Kritika jdoucí zevnitř křesťanské demokracie, že strana se sociáldemokratizuje, zdá se, má tak své další opodstatnění.

Rusko, nejen Spojené státy, sleduje své mocenské zájmy. Jedním z nich je snaha oslabit atlantické spojenectví. Proto každou trhlinu, která se v něm objeví, se snaží rozšířit a využít ve svůj prospěch. S důsledky, které země ve střední a východní Evropě díky jejich historické zkušenosti naplňují úzkostí. Možná to by měli mít někteří západní politici více na mysli, pokud by měli opět podlehnout pokušení dát najevo módní antiamerikanismus ve snaze zalíbit se "příteli" Putinovi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .