Nekompromisní vůči kolonialismu. Nobelovu cenu za literaturu získal Abdulrazak Gurnah z Tanzánie

Dezerce z ráje u moře

Rodák z ostrova Zanzibar, jehož mateřštinou je svahilština, přišel do Británie jako uprchlík koncem 60. let minulého století. Právě zkušenosti utečence ovlivnily jeho literární tvorbu, v níž tematizuje pocity vykořeněnosti, střetu kultur a koloniální minulosti.

Studoval na Kentské univerzitu v Canterbury, kde v roce 1982 získal doktorát. Zde také od roku 1985 vyučuje anglickou literaturu a vede oddělení postgraduálního studia, ale na začátku 80. let přednášel dva roky na Bayerově univerzitě v nigerijském městě Kano.

Čtěte také

Nobelovu cenu za literaturu získala básnířka Louise Glücková. Její poezie svou strohou krásou mění individuální bytí v univerzální zkušenost

V Británii upoutal pozornost svou čtvrtou knihou Paradise (Ráj), která se v roce 1994 dostala i mezi nominace Bookerovy ceny. V románu se mísí vlivy východoafrických a evropských literárních tradic, vyprávění si pohrává s mýty, pověstmi a náboženskými motivy. Také jeho další prózy By the Sea (U moře, 2001) a Desertion (Dezerce, 2005) se ocitly v užších výběrech na význačné literární ceny.

Bezútěšnost i porozumění

Nobelovu cenu získal Gurnah jako první černošský spisovatel z Afriky od roku 1994, kdy se laureátem stal nigerijský spisovatel a dramatik Wole Soyinka. „Bylo to takové překvapení, že jsem čekal na oficiální oznámení, než jsem tomu opravdu uvěřil,“ prozradil spisovatel. „Jeho oddanost pravdě a nechuť ke zjednodušením je pozoruhodná.

Píše bezútěšně a nesmlouvavě, ale osudy svých postav sleduje s velkou empatií.

Jeho romány se vyhýbají stereotypním popisům a otevírají náš pohled kulturně rozmanité východní Africe, která je pro spoustu lidí v jiných částech světa neznámá,“ uvedl Nobelův výbor pro literaturu v oficiální biografii autora. Jeho předseda Anders Olsson označil Gurnaha za „jednoho z nejpřednějších postkoloniálních spisovatelů“.

Téma imigrace a kolonialismu

Akademie ve svém laudatiu zmínila všechny autorovy romány. Jeho první tři prózy Memory of Departure (Vzpomínky na odchod, 1987), Pilgrims Way (Poutníkova cesta, 1988) a Dottie (1990) zachytily do jisté míry autobiografické zkušenosti imigranta v Británii osmdesátých a devadesátých let.

Také v jeho knize In Admiring Silence (V obdivu ticha, 1996) je protagonistou muž ze Zanzibaru, který se ožení s Angličankou a píše romantické příběhy o Africe utkané ze svých vzpomínek. Jeho zatím posledním, desátým románem je titul Afterlives (Posmrtné životy).

K jeho hlavním akademickým zájmům patří právě literární zpracování postkoloniální éry, odborné rozpravy a studie na téma kolonialismu, zvláště v souvislosti s Afrikou, Karibskou oblastí a Indií. Gurnah rovněž edičně zpracoval dva díly Esejí o africké literatuře, publikoval články o mnoha současných autorech píšících o problémech postkoloniálního světa, jako jsou britský spisovatel trinidadského původu a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2001 V. S. Naipaul, britsko-indický literát Salman Rushdie nebo spisovatelka Zoë Wicombová z Jižní Afriky.

Naprosto zaslouženo

Dlouholetá redaktorka Gurnahových knih Alexandra Pringleová z nakladatelství Bloomsbury listu The Guardian sdělila, že Nobelova cena pro neprávem opomíjeného autora je „naprosto zasloužená“. „Ničilo mě, že díla jednoho z největších žijících afrických spisovatelů si nikdo příliš nevšímal. Nedávno jsem o tom hovořila v podcastu. A teď se stalo tohle,“ dodala.

Ani u nás není Gurnah příliš známý a žádný z jeho deseti románů dosud nebyl přeložen do češtiny ‒ což se však vzhledem k ocenění možná brzy změní.

Nejprestižnější literární cenu spojenou s odměnou deseti milionů švédských korun (25 milionů korun) uděluje 18členná Švédská akademie na základě nominací odborníků z celého světa. Loni ji získala americká básnířka Louise Glücková. Stejně jako v loňském roce se nový laureát Nobelovy ceny za literaturu kvůli pandemii nedočká slavnostního ceremoniálu ve Stockholmu a cena mu bude předána v jeho domovině.