Nejlíp se cítím mezi polskou a českou stranou. Uprostřed mostu, pod kterým protéká řeka, říká Renata Putzlacher

Renata Putzlacher - Buchtová|foto:Marian Siedlaczek

„Když mám vysvětlit, kdo jsem, řeknu, že jsem ta z Těšína – z dvojměstí. Nejlíp se cítím mezi polskou a českou stranou, uprostřed mostu, pod kterým protéká řeka,“ řekla ve Vizitce Reanata Putzlacher -  Buchtová. Rodačka z Karviné s kořeny v Polsku, ale i na Ukrajině a v Rakousku vzpomněla, jak jako malé děvče na prázdninách u babičky a dědy sedávala právě na mostě a psala své první básnické texty. Do dnešní doby vydala jedenáct knih včetně prozaické knížky V kavárně Avion, která není; o historii této budovy se rozpovídala také ve Vizitce. 

Polský živel v Krakově

Mateřštinou Ranaty Putzlacher - Buchtové je polština, díky místu narození a dospívání strávenému v Českém Těšíně je pro ni silným tématem hranice. Pojmenovala i tak svou poslední báseň z března letošního roku, která vznikla z potřeby formulovat obavy z návratu momentů nesvobody. 

Vzpomínky na ostrůvky svobody v době, kdy se pomalu hroutil socialistický systém, ji naopak pojí se studiem žurnalistiky a později také teatrologie na Jagellonské univerzitě v Krakově. „v Krakově jsem se ocitla v polském živlu mezi lidmi, kteří neřešili, jestli jsem Češka, nebo Polka,“ vzpomíná. „Na chodbách jsme si tam mohli kupovat samizdat, poslouchali jsme Karla Kryla, četli Václava Havla a na první přednášce nám pan profesor řekl, že jediný rozdíl mezi nacisty a komunisty byl v tom, jak se zdravili. Měla jsem strach, že tam vtrhne policie a profesora odvede.“ 

Most přátelství spojující Český Těšín a Cieszyn|foto:Tomáš Pika,Český rozhlas

Po vysokoškolských studiích přemýšlela, že se vrátí zpět do Československa. Z polské scény Těšínského divadla dostala nabídku na post literární dramaturgyně, kam také nakonec na podzim roku 1989 nastoupila. Odmítla absurdní nabídku na vstup do KSČ a postupně tu začala prezentovat tvorbu Václava Havla, Milana Kundery nebo hry polského dramatika Slawomira Mrožka. Od hostujícího režiséra Františka Čecha, jenž prožil těžké represe ze strany StB, si z Těšínského divadla odnesla radu, ať je za všech okolností ostražitá. Řídí se tím dodnes. 

V roce 1997 odešla s rodinou do Brna a spolu s Bogdanem Trojakem pro nakladatelství Host připravila antologii polských básníků a básnířek. „Rovnou se mě tehdy zeptali, jestli neznám polskou autorku, která píše tak, že by to zajímalo i české čtenáře. Já okamžitě řekla jméno Olgy Tokarczukové. Tehdy za sebou měla dva romány. Já Hostu přeložila jen úryvky, protože na celý překlad do češtiny jsem si netroufla, ale v tu chvíli se objevil Petr Vidlák, který Olgu přeložil skvostně,“ odkazuje na metafyzický román Pravěk a jiné časy. Právě ten Tokarczukovou uvedl na konci 90. let do českého prostředí.