Byli jsme první generace, která mohla publikovat tehdy, kdy publikovat měla, vzpomíná Bogdan Trojak na porevoluční léta
Jak jde dohromady pěstování vína a psaní básní, prozaických textů a překladů? Host vltavské Vizitky Bogdan Trojak to vnímá jako rovnováhu. „Oboje je svobodná tvorba, člověk při tom spoléhá jen na sebe. Kombinace fyzické a intelektuální práce mi navíc úplně vyhovuje,“ řekl v rozhovoru s Markétou Kaňkovou.
Cena Jiřího Ortena, kterou obdržel v roce 1996 za básnický debut Kuním štětcem („byla tam trocha dětství, trocha rodného kraje, trocha milostné poezie“), otevřela mladému Bogdanu Trojakovi dveře do literárního světa, s nímž je dodnes úzce spjatý. O osm let a tři sbírky později si na jižní Moravě založil vinici; dnes je známý jako vinař se zaměřením na takzvaná autentická, tedy bez chemie pěstovaná a vyráběná vína. Právě dvojí život Bogdana Trojaka byl tématem vltavské Vizitky.
Pětačtyřicetiletý rodák z Vendryně ve Slezsku od dětství hovoří polsky. Odmala také neustále něco psal, ve škole se podílel na vydávání almanachů, spoluzaložil magazín Weles, později pracoval v nakladatelstvích Petrov a Host. Trochu jako z jiného světa tak v tomto světle působí informace o jeho právnických studiích. „Na právech sice studovala spousta literátů, třeba i Karel Hynek Mácha, ale já s tím v pátém ročníku seknul, protože jsem věděl, že právo stejně nikdy nebudu dělat. Věnoval jsem se žurnalistice, práci v redakci Hostu a přípravě antologií,“ konstatoval ve Vizitce.
Mluvil v ní i o své aktuální knížce pro děti nazvané Safíroví ledňáčci a Glutaman. Odráží se v ní téma, které Trojaka dlouhodobě trápí: způsob hospodaření na polích i na vinicích. „Glutaman je šílený vědec, který se snaží uzurpovat si moc skrze potraviny, nakonec ho ale porazí parta dětí.“ V příběhu, který v sobě mísí prvky foglarovek a verneovek, se Trojak nechal inspirovat svými dětmi Kajetánem a Justýnkou. Vypůjčil si od ní třeba i tezi, že není podstatné být velký, ale mít velké srdce.
Skoro všechno se stalo a zbytek byl ještě horší
V roce 2007 vydal Trojak povídkovou knihu Brněnské metro, v níž zachytil život na brněnské literární scéně devadesátých let. „Tehdy se všechno smělo, bylo nám osmnáct a patřili jsme k první generaci, která mohla publikovat v době, kdy publikovat měla. Poezie se vnímala jinak, protože na Hradě jsme měli umělce. Tak sedmdesát procent historek zaznamenaných v knize se opravdu odehrálo, zbytek byl ještě horší,“ usmívá se při vzpomínce na porevoluční časy. Některé postavy z Brněnského metra, například Martina Reinera nebo Petra Stančíka, dodnes řadí mezi klíčové kamarády.
O svém „odchodu na vinice“ mluví jako o době, kdy potřeboval trochu klidu. V oboru se za pomoci přátel rychle učil a brzy začal publikovat v odborném vinařském časopise. Dva roky víno pěstoval klasickým způsobem, závislost na chemických látkách ho ale štvala, a tak se dal na cestu autentického vinařství. Jeho víno se přes šéfredaktora časopisu Host Miroslava Balaštíka dostalo i k Milanovi Kunderovi do Paříže. Zachutnalo mu, a tak došlo k výměně proviantu – zatímco Trojak dodal víno, spisovatel zpět do České republiky poslal podepsané knihy.
Kdy a u čeho se Bogdan Trojak nejvíc pobaví? Jak se mu jakožto textaři spolupracovalo s Lenkou Dusilovou? V jaké kondici se nachází polská básnická scéna a co teď čeká Trojaka – vinaře? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
