Navštivte místa současných českých básníků prostřednictvím jejich poezie
Cyklus Básníci na svých místech vysíláme v čase mezi dvěma máchovskými výročími (narozen 16. listopadu 1810, zemřel 6. listopadu 1836) jako poctu velkému romantikovi, básníkovi a chodci krajinou. S básníky jejich místa navštívili Alena Zemančíková, Klára Fleyberková, Tomáš Soldán a Radim Nejedlý. Tento článek ani celý cyklus by nevznikl bez přičinění Štěpána Noska.
Hledání místa, pátrání po jeho povaze, otázky po domově – to všechno jsou motivy, které lze najít už v prvních sbírkách básnířky Sylvy Fischerové. V jejích posledních knihách se však tato témata vracejí s mimořádnou intenzitou a naléhavostí. Místo a domov jako unikavé, neurčité skupenství, těkavý bod, který je neodvolatelně přítomen, ale je neustále v pohybu, chvěje se, bod, položený někde za srdcem, do něhož se sbíhá tkáň individuálního osudu napojená na osudy blízkých bytostí. Jejím místem básně i filozofické úvahy je olomoucké náměstí.
Petr Borkovec žije u Berounky. Řeka, která teče nedaleko jeho domu, nízký břeh, přechodové území, nejasná hranice pevniny, špinavá pláž, betonové přívaziště, přívoz pendlující pod Kazínem jsou obrazy, jež do značné míry charakterizují otevřenost jeho poetiky, která vytrvale a metodicky omílá a podemílá břehy jazyka, jímž česká poezie dosud mluvila. Jeho místem, které dalo vzniknout básni, je říční delta, nikoli však v Čechách, ale v Itálii.
Josef Hrdlička je soustavný chodec po krajině. I v básních autorů, které překládá nebo studentům vykládá, hledá konkrétní stopy krajin a míst, kudy lze jít. Ve své eseji, v níž se setkáme se svatým Františkem z Assisi i s chlapcem jménem František, hledá kostel San Francesco. Takový je v Ravenně – a v něm krásná mozaika, celá pod vodou.
Jonáš Zbořil už řadu let věší na svůj blog fotografie tajné Prahy, detaily zlé městské přírody, výjevy ze zapadlých zahradních kolonií, divokých zahrad kolem funkcionalistických vil s rozpukanými omítkami, zarostlých koutů, neznámých pater města. Meziprostory, druhé město, náhodné pohledy, pletiva, ztracená místa, zadrátované pláně. Jeho báseň našla však svoji inspiraci v bytě, kde bydlí, doslova „mezi dveřmi“.
Také báseň Milana Děžinského, který žije v Roudnici nad Labem, je ukotvená v interiéru. Je to prostor jeho pracovny za podzimního odpoledne, kdy hustě prší a jeho tříletý syn se dívá do zahrady, ale může vidět jen déšť a mlhu stoupající nad vrchem Hostěrazem. Někde na silnici, kde havarovalo auto, leží vyzutá bota. Místo, které Milan Děžinský sleduje, je snad místem sdílené rodinné a lidské paměti.
2. týdenBásně Petra Halmaye se spojují s Prahou. Vedle Petřína, pod kterým žije, je to především podivuhodné místo, kde pracuje. Dvůr skladu nábytku a dekorací Národního divadla, jak stojí na zvonku u brány, je od jeho první knihy z roku 1991 plátnem, na které zas a znova promítá své klidné výjevy blízkých lidí, přátel, kulisáků, bytostí, jejichž existence pro něj vypouští svou palčivou, neunesitelně krásnou záři. Místo, o němž hovoří v básni i v civilu, je ovšem Petřín, na jehož úpatí bydlí.
Jaromír Typlt nás vede zkratkou skrze proluku v křoví na okraji Nové Paky. Je to sen a v něm na něj čeká surrealista a hermetik Martin Stejskal. Je to sen o surrealismu, o novopackém pivovaru, který je jedním z dějišť filmového scénáře Vzpoura sládků Vratislava Effenbergera. Tyhle Effenbergerovy scénáře nebyly určeny k realizaci. Sochař Ladislav Zívr, další surrealista z Nové Paky, své sochy realizoval. „Uviděl jsem na procházce mnoho věcí, které mne okouzlily, okolo kterých chodím rok co rok, a dnes jsem je uviděl,“ píše si Zívr do deníku 26.září 1947 a Jaromír Typlt uniká zkratkou k nádraží.
Čtěte také: Tři dějství, dva poločasy: Trpká komedie Zoltána Egressyho z fotbalové šatny
Petr Maděra nazval svou báseň Výlet. Trasa vede na Šumavu do okolí Prachatic. Šumava se na mnoho let stala – vedle Prahy – jeho nejsilnějším inspiračním zdrojem. Do sešlé chaty se vydali s Klárou Fleyberkovou po mnoha letech poté, co inspirace k básni v těch místech nastala pod dojmem četby Karla Klostermanna. Vyvstávají šumavské postavy Klostermannových drastických příběhů. Výlet na Šumavu i Maděrova báseň jsou trochu strašidelné, přestože jde o báseň milostnou.
Jonáš Hájek si za svoje nejmilejší místo na světě vybral Vranovskou přehradu. „Moji chatu koupil děd z matčiny strany někdy v temných – ale podle černobílých fotografií i dosti slunných – 50. letech,“ píše v komentáři k básni Chůze. Chata patří k nejstarším na přehradě. S Radimem Nejedlým veslovali v loďce po vodní hladině, dívali se přes vodu do Rakouska a Jonáš Hájek vyprávěl o přehradní hrázi a vodní elektrárně. K ní se váže báseň Nositel řádu práce.
Martina Blažeková vnáší do cyklu Básníci na svých místech nejen další ženský hlas, ale také slovenský jazyk. Inspirací je jí hrad a zámek Bítov, kde se za hostitelství hraničícího s panováním Jiřího Kuběny konala Setkání básníků. Motivem je hrad i hlad. I v tomto příběhu se pluje na loďce, tentokrát pro pitnou vodu. Báseň se jmenuje Diel a jde v ní nejen o díl, ale i o dílo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
