Na spasitele české satiry se neodvážil kandidovat ani Prezident Blaník

Tonda Blaník se svými poskoky – asistentem Žížalou a vařičkou kafe Lenkou – stojí za vším, co právě hýbe českou politickou scénou. Protřelý lobbista s vizáží normalizačního veksláka ztělesňuje unikátní formu buranství. V genech i memech se mu usadily návyky šíbrů a politických dinosaurů, zatímco účelnost, s níž šikanuje své lidské zdroje, upomíná na příručky dnešních korporátních manažerů. Z jakékoliv neřešitelné situace dokáže Blaník vybrousit tím, že v život uvede co nejobskurnější nápad, který ovšem v kontextu turbulentní české reality nakonec působí logicky. Autoři Kanceláře Blaník těží tak z toho, že hranice mezi nemyslitelným a možným je často tenká, i z fascinace Čechů konspiračními teoriemi o těch, co v pozadí tahají za nitky.

Prezident Blaník|foto: Negativ Film Productions

Seriál se stal před čtyřmi lety průlomovým projektem internetové televize Stream. S týdenní periodicitou komentoval aktuální politické kauzy, přičemž s koncem každého dílu přicházel restart a začínalo se nanovo. Přibližně desetiminutová stopáž jednotlivých epizod rezonovala s životními rytmy lidí z kanceláří, kteří podlehli iluzi, že drží prst na tepu doby – alespoň dokud se šéf nevrátí z porady. Jejich těkavé pozornosti a epileptickému proklikávání webu ostatně v seriálu odpovídal neurotický střih či práce s údernými novinovými titulky. Díky minimalistickému stylu založenému na excentrickém zoomování fungovaly dílčí obrazy jako ornamenty. Z jejich intenzivního doznívání pak v kombinaci s hereckým projevem vystupují jakési zámlky trapnosti. V nejsilnějších chvílích tak Blaník tematizoval kontrasty mezi rozvzpomínáním na devadesátkovou nezřízenost a kocovinou, která českou společnost ovládla s příchodem hospodářských a společenských krizí nového milénia.

Jak vytvořit dramaturgicky smysluplný celek

V rámci pokusů o soudobou politickou satiru je Kancelář Blaník se svými pěti sezónami dosud nejtrvanlivějším projektem a členové blaníkovského okruhu dospěli v budování své značky nejdál – těžko si například představit, že by tento fenomén mohl existovat bez herců Marka Daniela, Michala Dolanského a Halky Třešňákové. V posledních dvou sériích navíc tým režiséra Marka Najbrta usiloval o kontinuální příběh a s blížící se prezidentskou volbou už tvůrci neodolali pokušení natočit celovečerní film, v němž o Hrad usiluje sám Tonda Blaník. Adaptace zavedeného internetového formátu na podmínky kina je projekt nepochybně ambiciózní, ale též riskantní. A výsledkem je – slovy klasika – nevýhra.

Prezident Blaník|foto: Marek Novotný,Negativ

Reflexe prezidentské volby v reálném čase od tvůrců vyžadovala plnění mnoha deadlinů ve značné časové tísni. Prezident Blaník tak působí nesoudržně. Je konglomerátem seriálových trademarků, fiktivního příběhu Blaníkovy kandidatury a časosběrné dokumentace reálné kampaně, do níž se aktéři Blaníka pokoušeli aktivně vstupovat. Tyto roviny se ale nepovedlo propojit v dramaturgicky smysluplný celek. V prolamování fikce do reality je přitom nevyužitý potenciál. Tvůrci zaujali poměrně selektivní hledisko a opomenuli některé klíčové osobnosti a události voleb. Rovněž se  nepodařilo výrazněji narušit komfortní zónu politiků, a většinou tak zůstalo u přátelského potřásání rukou Tondy Blaníka s prezidentskými kandidáty. Funkčnost mockumentárních postupů je přitom evidentní: například postupné konstruování obrazu Jiřího Drahoše coby vilného starého muže, které je vypointováno nekompromisní konfrontací Lenky v podání Halky Třešňákové s manželi Drahošovými, patří k vrcholům filmu.

Potvrzovat stereotypy, nebo zvedat z gauče?

Prezident Blaník tedy rozhodně není ostrá politická satira. Ta je u nás ostatně stále zaměňována s bodrou lidovostí, potvrzováním stereotypů a ustrnutím v odkazu normalizačních estrád, jež se svého času zhmotnily v projektech Pečený sněhulák či Kosmo. Neschopnost racionálně reflektovat vlastní historii, natož revidovat mýty spojené s naší identitou vede k zavrtání se do značně sešlých, ale zato důvěrně známých postnormalizačních gaučů. Satira jistě nemusí být prvoplánově aktivistická, ale vyzvedávat z oněch pohodlných gaučů by měla. Prezident Blaník se k tomuto propracovává velmi pozvolna. Například geniální slogan Blaníkovy prezidentské kampaně Masaryk jednadvacátého století vystihuje drzou samozřejmost, s níž jméno tohoto politika vytuneloval kdejaký populista. Naopak dech ztrácí Blaník tehdy, když rozvláčně debatuje s duchem Václava Havla nebo se pokouší reflektovat bájný pojem pražská kavárna.

Tonda Blaník znovu na scéně

• Upravit
• Smazat

Nový film Marka Najbrta Prezident Blaník je kontroverzní. Ty, kteří mají různé politické názory, nesjednotí, a některé z dosavadních spojenců možná rozdělí.

Velký problém české politické satiry je absence dlouhodobě kultivované tradice. Producenti a tvůrci tak každých pár let přicházejí s překvapivým zjištěním, že satira existuje. Opakovaně objevují výrazné zahraniční vzory, které se pokoušejí často bez hlubší znalosti žánru či jejich produkčního zázemí adaptovat na lokální podmínky. Tím ale jen vyniká nehybnost izolovaného českého rybníčku. V tomto kontextu zůstává Prezident Blaník dobře vymyšleným, ale nedotaženým konceptem, při jehož realizaci se autoři potýkali s příliš mnoha limity. Je zkrátka takový, jakého si momentálně zasloužíme.

Prezident Blaník (Česká republika, 2018)
Režie: Marek Najbrt. Scénář: Tomáš Hodan, Robert Geisler, Jan Bartes, Benjamin Tuček, Marek Najbrt. Kamera: Jan Baset Střítežský, Havel Parkán, Martin Štěpánek. Hudba: Midi Lidi. Hrají: Marek Daniel, Michal Dalecký, Halka Třešňáková ad. 85 minut, distribuce: Falcon (premiéra 1. února 2018).