Na Kokořínsku jsou desítky skalních bytů. Žili v nich lidé ještě ve 20. století

Do pískovce vytesané jeskyňky poskytovaly útočiště většinou těm nejchudším z obce. Ti si museli ovšem nové bydlení rukama tvrdě odpracovat. „Vzal se špic, což je takový poloviční krumpáč, a tím se začala skála rozsekávat. Písek se pak vyndával ven, a pokud to šlo, vysekaly se celé pískovcové kvádry. Ty se pak používaly na přístavky okolo,“ popisuje ředitelka mělnického muzea Miloslava Havlíčková. Skálu dostali lidé třeba od velkostatkáře, pro kterého pracovali, nebo od obce. Obydlí ve Lhotce u Mělníka pochází zřejmě z poloviny 19. století.

Byty mívaly nejrůznější přístavky, jako chlévy nebo kůlny|foto:Kateřina Havránková

Ze dveří skalního bytu se vcházelo do chladné síně. Do půlkulata vysekaný prostor na jedné straně sloužil pro skladování potravin. Na druhé straně byl většinou vstup do světnice, kde lidé vařili, přebývali i spali. Velmi skromné obydlí nabízelo jednu postel, kde spali hospodáři, a dvoulůžko na peci pro ostatní obyvatele. „Zvenku se dá jít i nahoru do patra, tam v létě spávali děti,“ říká Miloslava Havlíčková.

Obyvatelé skalního bytu používali nádobí podobné tomu, které měli i obyvatelé klasických domů|foto:Kateřina Havránková

Poslední obyvatelkou lhoteckého skalního bytu byla Marie Holubová, která ho využívala do svých zhruba osmdesáti let. V bytě nebyla elektřina ani voda. Ke konci života využívala majitelka pro skladování šatstva a spaní dřevěný domek na zahrádce. Ve skalním bytě, kde bývalo vlhko, hospodařila.

Na Kokořínsku a přilehlém Českolipsku jsou skalních bytů desítky. Pískovec umožňoval vysekávat do skal i cesty, reliéfy nebo studánky. Proto je oblast v současné době, i díky dochovaným objektům lidové architektury, oblíbeným turistickým cílem.