Na dotek

Hru současného britského dramatika Patricka Marbera Na dotek (v originále Closer), kterou nedávno uvedlo v české premiéře pražské divadlo Rokoko, si můžeme vyložit dvojím způsobem: jako podobenství toho, co tak bezohledně předestřel na AIDS umírající francouzský myslitel, nebo jen jako příběh, milostný čtyřúhelník. Tento základní přístup pochopitelně determinuje i režijní výklad. Zdeněk Potužil vsadil celkem jednoznačně na druhou kartu, postavy a jejich vzájemné vztahy traktuje především jako bulvární komedii, a kruté poslání Marberovy hry, které má hlubší filozofické jádro, zůstává zamlženo, ne-li frivolně "ochočeno".

Jen pár slov ke spletitému ději: vzájemná setkání všech čtyř protagonistů jsou dílem náhody téměř absolutní: Spisovatel "in spe" Dan, kterého hraje mladší z bratrů Dlouhých Michal, se živí v novinách psaním nekrologů. Efemérní literární slávu si opatřil zpracováním příběhu teenagerky Alice (Lucie Vondráčková), kterou zraněnou odvezl do nemocnice. Skrze Alici poznává fotografku Annu (Kristýna Frejová), která přichází dívku portrétovat. Posledním vrcholem čtyřúhelníku je Larry v podání Vladimíra Dlouhého, lékař a Dannyho pozdější sok, kterého prostřednictvím internetu vyláká na schůzku předstíraje, že je žena, Anna. V průběhu divadelního večera se milostné dvojice několikrát přeskupí a na jeho konci zůstává jeden vyhaslý život a tři "vyhaslé" případy. Zoufalá potřeba být někým milován, z níž plynou všechny trýzně, v postavách jakoby vyhořela.

Odhlédneme-li od ordinérní dikce zplošťujícího výkon Lucie Vondráčkové a od několikrát viděné stylizace Michala Dlouhého jako rozhněvaného mladého muže, musíme přiznat, že šlo - v daném rámci - vesměs o zdařilé herecké výkony. Platí to o Kristýně Frejové, která věrohodně zvládá profesionální odstup na jedné i přesné propady emocí na straně druhé - při téměř estrádním rozchodu s Larrym, sklízí spontánní potlesk publika. Nejzajímavější postavu Potužilovy inscenace vytváří Vladimír Dlouhý, neboť patrně intuitivně domýšlí přesahy, které jeho postava má - a jediný alespoň místy dává tušit závažnější půdorys předlohy. Není vůbec nutné z živé Marberovy hry dělat nudné "existenciální" drama, její závěrečné poslání by mělo večerem spíše nepozorovaně a místy prostupovat, ne nad ním viset jako Damoklův meč. Pak by možná diváci trochu zrozpačitěli z toho, že se nechali tak nemístně rozchechtat, když jde o docela vážné záležitosti. Už Nietsche věděl a Marber to patrně ví také, že ty nejvážnější věci se říkají ve smíchu, ale asi přece jen jinak než v Rokoku.