Morávkův dráždivý Raskolnikov a smířlivý Myškin
Ačkoliv se Fjodor Michajlovič Dostojevskij dramatické tvorbě sám přímo nevěnoval, patří na našich jevištích paradoxně k nejčastěji uváděným světovým klasickým autorům. V Brně, kde se dramatizacemi jeho románů soustavně tři desítky let zabýval režisér Zdeněk Kaloč, jako by nyní jeho štafetu po svém přebíralo zdejší Divadlo Husa na provázku. Po období tápavého hledání rozmáchla se tato experimentální scéna k ambicióznímu projektu Sto roků kobry. V celostátním měřítku zřejmě půjde o jeden z nejdiskutovanějších počinů české Thálie.
Proponovaná volná tetralogie, scénáristicky zatím zvládnutá (Luboš Balák, resp. Josef Kovalčuk) a dramaturgicky poučená (Petr Oslzlý), souhrnným názvem sugeruje posedlou fascinaci inscenátorů Dostojevského rozporuplným světem, jasnozřivě předjímajícím filozofické, etické i politické problémy nastupujícího století. Coby hlavní garant se jí ujal někdejší odchovanec JAMU i "Provázku", královéhradecký bouřlivák Vladimír Morávek. Při nejedné výhradě k oběma zatím prezentovaným titulům třeba říci, že se tento "návrat zatracovaného syna" do souboru, ad hoc doplněného několika přespolními či alternujícími herci (ohlášeno je i hostování Lucie Bílé), bezesporu vyplatil. Svorníkem ojedinělého cyklu zůstává vertikálně členěná, neutrální bělobou "vyprázdněná" výprava Jana Štěpánka a agresivně výrazná instrumentální i vokální partitura Petra Hromádky. V rámci celku si zřejmě budou vnitřně odpovídat také některé figury nebo symbolické prvky v barvách kostýmů či v rekvizitách.
Úvodní díl Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, vycházející z meziválečných archaizujících překladů, je při společném akcentu na nelineární asociativnost, promyšlené mizanscény, zcizující antiiluzivnost a hlučně vypjatou expresivitu o poznání méně kompaktní a myšlenkově redukovanější. Zatímco první část bezmála tříhodinového dynamického večera propojováním replik postav s vypravěčskými pasážemi vědomě připomíná výchozí čtenářský impuls a dvojí vraždu předestírá spíše narativně, neobyčejně nosným nápadem zůstává motivická koncentrace řady románových kapitol do pohřební hostiny za opilce Marmeladova (Pavel Zatloukal), kde ve znakově zgroteskňujícím přízračném mumraji živých i mrtvých vyústí sociální a psychický tlak na vyšetřováním rozleptaného pachatele (vynikající Petr Jeništa j.h.) do pohybově stylizovaného přiznání.
Obdobným kolektivním nástupem účinkujících - vlakových cestujících - začíná stejně dlouhá, ale nenudící inscenace Kníže Myškin je idiot. Opětně polyfonní příběh epilepsií stiženého podivína, probouzejícího v okolí touhu po lásce a dobru, ale také bezděčně vyhrocujícího mezilidské vztahy do tragédií (dětsky bezelstný, ztišený a důvěryhodně nekarikující Pavel Liška), odvíjí se tentokrát s komickými rysy víceméně chronologicky a syžetově přehledněji - se spornými glosátorskými vstupy Simony Pekové a s katalyzátorskými party při vší impulsivnosti uměřeného Rogožina (Marek Daniel), ostrými střihy vykreslené generálové Jepančinové (Ivana Hloužková) a zejména Nastasji Filipovny. Románové charisma lehkomyslné, ale též zoufale trpící krasavice přechýlila však Eva Vrbková do chtěně nepřirozené mluvy a zbytečně křiklavé hysterie. Při reprízovém dozrávání dvou úvodních dílů můžeme se právem těšit na druhou polovinu provázkovského projektu, kdy má již s větším odstupem dojít na Běsy a Bratry Karamazovovy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
