Mimina ze čtyř koutů světa

V dokumentárních filmech se dá najít již takřka jakákoliv tématika. Drogově závislí, ekonomická krize, nekončící zástup pohledů na faunu a flóru a samozřejmě též informování o světových velkoměstech. Kupříkladu Megacities Michaela Glawoggera zachycují čtyři metropole a boj anonymních obyvatel o místo v přelidněných ulicích. A ze stejné myšlenky - dát do kontrastu několik elementů, které toho nemají příliš společného a zároveň si jsou v lecčems podobné - vychází i Francouz Thomas Balmes.
Jeho pozorovatelské plány se zaměřily na život čtyř dětiček od narození po první ostýchavé a nemotorné krůčky. Seznamte se tedy s Afričankou Ponijao, která žije s rodinou a dalšími třemi sourozenci v Namibii. Další holčičkou je Hattie, blonďatý prcek ze San Franciska. Z Tokia pochází Mari a jediného zástupce mužského pokolení můžeme vidět v chlapci s krkolomným mongolským jménem Bayarjargal.

Jak je zřejmé, Balmes si k natáčení vybral nejvyhrocenější kontrasty, mezi nimiž velmi účelově přepíná divákovu pozornost. Od dívenky, která se radostně seznamuje se světem pomocí olizování kamení, se střihem dostáváme do mnohem sterilnějšího prostředí moderního velkoměsta, kde není nouze o spoustu hraček. Někde jezdí maminky v hloučcích s kočárky po parku, jinde se musí dítě osamoceně plácat s kočkou. U jedné rodiny se dudlík koupí, druhá zapojí intelekt a vyrobí extrémně originální výtvor s pomocí sirky.

Diametrálně odlišné kultury mají samozřejmě různorodé přístupy k výchově, díky čemuž Mimina vybízejí k vzájemnému porovnávání. A v tom je hlavní problém, jelikož čtyři mrňata z různých koutů nemohou představovat reprezentativní vzorek, z něhož by se daly vyvozovat nějaké závěry. Je kupříkladu zřejmé, že afričtí sourozenci, kteří nemají žádný movitý majetek, vypadají extrémně spokojeně. Ve filmu snad ani jednou neuvidíte malou Ponijao plakat. Oproti tomu americká Hattie sice též působí roztomile jako všechny děti, ale přeci jen si říkáte, jestli z ní pravděpodobně nevyroste drzý rozmazlenec.

Z dokumentu Mimina|foto: Hollywood Classic Entertainment

Podobných myšlenek diváka napadne zajisté spousta, jenže se nedají prakticky použít. Pokud totiž nějaké způsoby výchovy působí zajímavě a bylo by atraktivní sledovat, jak se na dítěti projeví, stále jde čistě o jeden jediný příklad z dané země. Navíc se prezentuje jen zhruba první rok dětského života, z čehož se také nic velkého vyvozovat nedá.

Trailer k filmu Mimina

Kdyby se přitom namísto hledání různých kulturních vzorců počítalo jen se zábavou, byla by to nabídka pouze částečná. Děti se neodlišují natolik, aby se dalo zabránit určité jednotvárnosti. Hlavní aktéři křičí, hrají si a dostávají se do vtipných a leckdy nebezpečných situací, ale víc se očekávat nedá. Pro jejich rodiče se zajisté jedná o nádherné vzpomínky, leč nezainteresovaný jedinec by si přál nějaký bonus. A tak začne prťata a přístup rodičů analyzovat, čímž se většinou dostává do oné slepé ulice.

Nejlépe je na tom tedy návštěvník, který se dokáže dojímat u každého dětského zaškobrtnutí čistě proto, že tím, kdo hapal, je malé dítko. Kameramani všechny patálie snímají nádherně a leckdy i chytře. Například rodiče často zachycují s „useknutými“ hlavami, tudíž v orámovaném prostoru vyniká výhradně miminko. Pohled na žvatlající drobotinu je v každém případě celkem komický, nápaditý a vlastně i docela originální. K novým poznatkům se čistě díky Miminům ale dopracovat nedá.

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD (flash trailer), HCE

Mimina, orig. název Bébé(s), dokumentární, Francie, 2010, 79 minut

Režie: Thomas Balmes, námět: Alain Chabat, adaptace: Thomas Balmes, kamera: Jérome Alméras, Steeven Petitteville, střih: Reynald Bertrand, Craig McKay, produkce: Amandine Billot, Alain Chabat, Christine Rouxel, hudba: Bruno Coulais