Michal Müller: Hrál jsem na citeru a zároveň zpíval v trashmetalové kapele

Michal Müller
Michal Müller

Mluví-li se o citeře, mysl obvykle bezděčně sklouzne k představě čehosi typicky německého, k aplské idyle a obrazům jódlujících horalů.

Soudobá koncertní citera ale dokáže mnohemvíc, než být jen emblematickou rekvizitou německých folklorních popěvků. Je to vlastně nástroj mladý a velmi moderní , s jedinečným rozsahem a téměř neomezenými výrazovými možnostmi. Snad i proto mu skladatel Ivan Acher poskytl velkorysý prostor ve své opeře Sternenhoch aktuálně uváděné na Nové scéně Národního divadla a angažoval citerového virtuosa Michala Müllera.

 Varnsdorfský rodák,  absolvent citerové hry  na vídeňské konzervatoři  pro svůj nástroj rád objevuje nové výrazové a interpretační možnosti, rád experimentuje a spolupracuje s hudebníky různých žánrů  například právě s Ivanem Acherem.  Přiznává však, že i jeho první kontakt s citerou byl poněkud ovlivněn zažitými stereotypy:

„Nejdříve jsem také přičichnul k tomu muzejnímu zvuku a okamžitě jsem se doněj zamiloval. Kamarád mých rodičů na ten nástroj hrával, vlastně na ten nástroj hraje dodnes, tenkrát mě to naprosto fascinovalo, začal jsem valčíky a lidovkami, to byl můj svět a měl jsem o tom úplně stejnou představu, jako většina lidí, že to je nástroj starý, archaický.“

A  dodává, že ve skutečnosti historie tohoto nástroje není starší  než 170  let,  což je ve srovnání například s kytarou nebo klavírem opravdové  mládí,  je schopný hrát ve všech tóninách, dokonce se i sám doprovodit,  prochází dynamickým vývojem hledající hranice výrazových možností:

“To co se s tím nástrojem posledních dvacet pět let děje, je úžasné, protože ten nástroj teprve teď prožívá jakousi svou pubertu., rozvíjí se různé styly hry na ten nástroj. Vyvíjí se i co se stavby toho nástroje týče.“

Přestože se vytrvale snaží  zbavit citeru nálepky lidového nástroje německého etnika, ale nebojí se ani oživovat ztracené tradiční písně Sudet, krajiny, kde je doma - nejnověji v aktuálním albu Kommok.