Michal Müller: Hrál jsem na citeru a zároveň zpíval v trashmetalové kapele
Mluví-li se o citeře, mysl obvykle bezděčně sklouzne k představě čehosi typicky německého, k aplské idyle a obrazům jódlujících horalů.
Soudobá koncertní citera ale dokáže mnohem víc, než být jen emblematickou rekvizitou německých folklorních popěvků. Je to vlastně nástroj mladý a velmi moderní, s jedinečným rozsahem a téměř neomezenými výrazovými možnostmi. Snad i proto mu skladatel Ivan Acher poskytl velkorysý prostor ve své opeře Sternenhoch aktuálně uváděné na Nové scéně Národního divadla a angažoval citerového virtuosa Michala Müllera.
Varnsdorfský rodák, absolvent citerové hry na vídeňské konzervatoři pro svůj nástroj rád objevuje nové výrazové a interpretační možnosti, rád experimentuje a spolupracuje s hudebníky různých žánrů například právě s Ivanem Acherem. Přiznává však, že i jeho první kontakt s citerou byl poněkud ovlivněn zažitými stereotypy:
„Nejdříve jsem také přičichnul k tomu muzejnímu zvuku a okamžitě jsem se do něj zamiloval. Kamarád mých rodičů na ten nástroj hrával, vlastně na ten nástroj hraje dodnes, tenkrát mě to naprosto fascinovalo, začal jsem valčíky a lidovkami, to byl můj svět a měl jsem o tom úplně stejnou představu, jako většina lidí, že to je nástroj starý, archaický.“
A dodává, že ve skutečnosti historie tohoto nástroje není starší než 170 let, což je ve srovnání například s kytarou nebo klavírem opravdové mládí, je schopný hrát ve všech tóninách, dokonce se i sám doprovodit, prochází dynamickým vývojem hledající hranice výrazových možností:
„To co se s tím nástrojem posledních dvacet pět let děje, je úžasné, protože ten nástroj teprve teď prožívá jakousi svou pubertu., rozvíjí se různé styly hry na ten nástroj. Vyvíjí se i co se stavby toho nástroje týče.“
Přestože se vytrvale snaží zbavit citeru nálepky lidového nástroje německého etnika, ale nebojí se ani oživovat ztracené tradiční písně Sudet, krajiny, kde je doma - nejnověji v aktuálním albu Kommok.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.