Mezinárodní moderní umění, výzkum, experimenty. Kunsthalle doplňuje pestrou českou galerijní scénu, říká ředitelka Ivana Goossen
Zatímco tatínek se věnoval ekonomii, zbytek rodiny tíhl k hudbě a umění. Ivanu Goossen lákalo výtvarno, nakonec ale studovala právě ekonomii. Všechny kořeny se pak propojily v aktuální pozici ředitelky pražské Kunsthalle. O směřování nového místa na výstavní mapě, ale také třeba o tom, proč Bulhaři nerozumí některým českým rčením, mluvila paní Goossen ve Vizitce s Markétou Kaňkovou. Repríza ze 7. března 2022.
Ivana Goossen pochází z Bulharska, maminka se ovšem narodila v České republice a stala se harfenistkou. Umění zasahovalo do života velké části její rodiny, dědeček byl grafik, strýc hrál na housle a teta působila jako animátorka. Ivana pak odmala ráda malovala a se světem umění se jako dospívající dívka seznamovala skrz impresionismus. Volba Debussyho Svitu luny v podání harfenistky Margit Anny Süss jakožto první skladby její Vizitky tak pro ni byla logická.
„Otci, který se naopak věnoval ekonomii, jsem vždycky říkala, ať zapomene na to, že bych snad mohla být ekonomkou. Chtěla jsem dělat umění. Zkrátka odříkaného chleba největší krajíc,“ usmívá se žena, která nakonec v Sofii vystudovala právě ekonomii. Do Prahy se přestěhovala v osmadvaceti, firma zaměřená na outsourcing manažerských a administrativních služeb, pro kterou tehdy pracovala, měla totiž centrálu pro východní Evropu právě tady. Zkušenosti s řízením lidí z různých koutů světa Goossen nabrala taky během vedení evropské pobočky University of Pittsburgh, která nabízela vzdělání pro manažery. „Byla to skvělá životní kapitola a příležitost, jak se setkávat s otevřenými lidmi. V tom je má současná práce podobná. Navíc konečně se v mé kariéře potkala láska k umění s manažerskou kompetencí,“ říká na konto svého postu ředitelky pražské Kunsthalle.
Pešánek: Vizionář v zemi, která mu nerozuměla
Kunsthalle zahájila činnost po sedmi letech příprav v bývalé budově Zengerovy trafostanice, a to výstavou Kinetismus: 100 let elektřiny v umění. Výstava tematicky navazuje právě na někdejší funkci domu. „Zvažovali jsme, čím Kunsthalle otevřít, a zdálo se nám, že vybrat jednoho výtvarníka je těžké. Čím dál víc nás ovlivňovala historie budovy a příběh světelných soch umělce a vizionáře Zdeňka Pešánka (1896 – 1965), které ve třicátých letech měly zdobit její fasádu. To on byl pro nás výchozím bodem k bádání, jak se s elektřinou v umění experimentovalo,“ vysvětluje Ivana Goossen. O Kunsthalle mluví jako o prostoru, který důrazem na umění 20. a 21. století a také otevřeností vůči dění v zahraničí doplňuje českou galerijní scénu. „Čím bohatší a různorodější je, tím silněji apeluje na místní i mezinárodní publikum,“ míní Goossen.
Čtěte také
Dramaturgie Kunsthalle počítá s krátkodobými expozicemi, po kinetismu přijde na řadu pod kurátorským dohledem Christelle Havranek přehlídka tvorby berlínského umělce Gregora Hildebrandta (nar. 1974), jenž mimo jiné pracuje s kazetovými a video pásky i s úlomky gramodesek. Hodně času a energie galerie věnuje také výzkumné fázi svých projektů - kunsthistorickému výzkumu, ale i experimentování samotných umělců a umělkyň. V rozhovoru ale přišla řeč i na financování Kunsthalle ze strany Nadace manželů Pudilových (The Pudil Family Foundation); podnikání Petra Pudila v energetickém byznysu bylo totiž nedávno tématem řady článků. Ivana Goossen také popsala, jak funguje sbírka moderního a současného umění manželů Pudilových, již bude mít Kunsthalle v dlouhodobé zápůjčce a o kterou bude pečovat a rozšiřovat ji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
