Melancholické obrazy pražského ghetta
Romantické až pitoreskní enklávy historických měst jsou předmětem estetického zájmu a pocitu libosti už od dob romantismu. I proto se o něco později staly předmětem snah o ochranu a zachování.
V tomto smyslu se rozhořel nekonečný spor mezi pragmatickými magistrátními úředníky a technokratickými urbanisty na jedné straně a mnohými umělci, jakož i citlivými a historicky vzdělanými lidmi na straně druhé. Spor mezi civilizací a kulturou, dalo by se říci. Ovšem až příliš často prohrávaný druhou, méně agresivní stranou, reprezentovanou později profesionálními historiky-památkáři. Bezútěšnost těchto proher je příznačně přítomná v melancholickém postesknutí Charlese Baudelaira nad městy, která "se proměňují rychleji než naše srdce". Snad nejtvrdšího odmítnutí doznaly tyto proměny ve výrazu "bestia triumphans", jímž skupina pražských intelektuálů, vedená Vilémem Mrštíkem a Zdenkou Braunerovou, odsoudila na rozhraní předminulého a minulého století bezohlednou destrukci (skrývající se pod eufemističtějším označením asanace) pražského ghetta - romantického uskupení architektury mnohdy ještě na středověkých půdorysech. To, že se něco podobného, snad v menším měřítku, u nás průběžně odehrávalo během celého následujícího století (tedy pohříchu i v upřílišněné svobodě let devadesátých), vede v jistě nezamýšlených důsledcích alespoň k hojné návštěvnosti melancholicky laděných výtvarně-historických expozic. Jedna z nich nese název Pražské ghetto v obrazech a probíhá do 28. srpna v Muzeu hlavního města Prahy.
Výstava představuje na dvě stovky cenných obrazových dokumentů z 18. až 20. století, na kterých jsou v prvém tematickém okruhu k vidění portréty rabínů, jakož i patricijských podnikatelských židovských rodin (pracovali pro ně nejlepší pražští portrétisté té doby, jakými byli Antonín Machek a Antonín Bayer). Druhé výstavní téma zachycuje podobu ústředních, dodnes zachovalých památek pražského Židovského města, tedy Staronové synagogy a Starého židovského hřbitova. Synagoga se objevila v podání několika vedutistů, z nich nejznámějším je dodnes Vincenc Morstadt; interiéry pak kreslili v první polovině 19. století významní malíři Josef Vojtěch Hellich a Josef Mánes. Starý židovský hřbitov byl oblíbeným námětem hned několika generací umělců, počínaje Antonínem Mánesem, přes Bedřicha Havránka, Jaroslava Čermáka a Vojtěcha Hynaise až ke grafikům období secese. Nejvíce obrazových motivů se však váže k tématu definitivního zániku Židovského města. Už prvé demolice vyvolaly vlnu zájmu umělců o "malebně dokumentaristický" záznam mizejících scenérií. Ve zdánlivé netknutosti, umožňující kompoziční ideálnost, je zaznamenávali Luděk Marold a Václav Jansa; podobu svého tématu vnitřního v něm hledal a snad i nacházel Antonín Slavíček. Celé století již neexistující zákoutí Židovského města tak dnes paradoxně patří k obrazově nejlépe zdokumentovaným lokalitám staré Prahy.
Takovýto sentimentální, či spíše melancholický pohled na ztracenou minulost se přirozeně stává útěšlivým naplněním kulturních potřeb mnohých nynějších návštěvníků, deptaných nepřestajnými civilizačními proměnami. Vrcholná díla zastoupených umělců zde nehledejme, návštěvníkům je - opět v paradoxním slova smyslu - umožněn spíše celkový pocit asanační, tedy estetický a psychologicky ozdravný.
