Max Frisch stále aktuální

Nevím jak vy, ale já jsem byla vždy skeptická vůči povinné školní četbě. Zdánlivě nekonečný seznam obsahoval jistě několik ne zcela nezajímavých titulů, ale převážná většina byla z mého tehdejšího teenagerovského pohledu naprosto hodna opovržení. Dnes to samozřejmě vidím jinak, ale přesto se neubráním drobnému pocitu nespravedlnosti, když v souvislosti s nedožitými stými narozeninami Maxe Frische čtu, že jeho knihy patří v německy mluvících zemích k povinné četbě. To by se to tenkrát četlo, říkám si..

Max Frisch(1911) se nemohl dlouho rozhodnout, čím chce vlastně být. Začal studovat germanistiku, trochu psal - mimo jiné neúspěšné divadelní hry. Studium přerušil a projel celou Evropu. Peníze na cestu si vydělal reportážemi z ní. V roce 1936 - bylo mu 25 - se rozhodl studovat architekturu. Tentokrát dostudoval a dokonce vyhrál soutěž na veřejné koupaliště - zůstalo u této jediné realizace, poté se rozhodl být přece jenom spisovatelem.

Hlavním tématem Frischovy tvorby je jeho vlastní vnitřní boj. Typický problém pro postmoderního literárního hrdinu. Problémy a vnitřní konflikty běžného charakteru, nikoliv nepravděpodobné konstrukce, s kterými se často v moderní literatuře setkáváme. Nejzávažnější z nich - hledání a uhájení vlastní identity navzdory obrazům a představám, které si o nás utvořil okolní svět. Znamená to tedy vybudování vlastní biografie: zkoumání, nacházení, ztráty. Max Frisch byl na tomto poli - již vzhledem k jeho životopisu - kompetentní osobou.

A jaký byl jazyk a styl, kterým Max Frisch čtenářům, divákům a posluchačům vyprávěl? Sám se k tomu vyjádřil: ‚Zásadně píšu velmi hovorově'. Tak to také bylo. Jednoduchá souvětí, text vzbuzující dojem deníkového záznamu, dojem, že byl psaný pro nás, ne pro kritiky. Jak už jsme řekli, Frischova tvorba je silně autobiografická - ovlivněná jeho životem, ovlivněná ženami, se kterými žil. Přestože mu opětovně zakazovaly činit je tak očividnými hrdinkami jeho povídek, novel a románů, psal o nich stále dál, to patřilo k jeho tvorbě.

Rok 1954 byl pro Frische rokem literárního průlomu. Jeho první bestseller byl Stiller, tři roky poté následoval Homo Faber, přeložený do 25 jazyků a v roce 1991 zfilmovaný Volkerem Schlöndorffem. V povídce Montauk vyhrotil Frisch své autobiografické vyprávění. Tentokrát dokonce nezměnil ani jména aktérů a protože se jednalo o jeho milostné dobrodružství s třicetiletou američankou - jemu tenkrát bylo 63 a byl ženatý - zažádala jeho žena po vyjití povídky o rozvod. Postoje k Montauku byly různorodé. Na rozdíl od bývalých Frischových životních partnerek, které mu měly jeho nezastřené vyprávění za zlé a cítily se kompromitované, chválila kritika jeho povídku jako to nejlepší, co napsal.

Frischův styl, stejně jako témata jeho literárního díla dodnes nepozbyly na aktuálnosti. Markantní znak jeho obličeje, velké brýle s černou silnou obroučkou se stávají opět aktuálními...