Matrix

Pro kulturní dějiny lidstva je charakteristický fakt, že každá etapa se vyjadřuje, definuje a prezentuje skrze své typické výrazové prostředky, které jsou v daném období objevné, módní a atraktivní, k nimž se soustředí pozornost aktivních tvůrčích duchů, výjimečných myslitelů i konzumující většiny. Je nesporné, že pro dobu moderní a postmoderní, pro dvacáté století i přelom tisíciletí, je oním "definičním" prostředkem film - médium zároveň zábavní i schopné prorockého předjímání.

Americký film Matrix je příběhem světa ovládaného stroji, které si "pěstují" lidi jako levnou pracovní sílu i zdroj energie. Vše, co se zdá být realitou, je jen počítačová simulace, o jejíž pravé podstatě ví jen skupinka spiklenců. Ti naleznou "spasitele", hackera Nea, který má zachránit lidstvo. Film je na první pohled sofistikovanou akční hříčkou, ochucenou odkazy k odvěkému souboji dobra a zla či k mytickým příběhům o záchraně lidstva, k šablonám rytířství a mesiášství.

Neo (Keanu Reeves) v kultovní trilogii Matrix (Matrix Reloaded)|foto: Warner Bros

Na pohled druhý je film dílem ikonickým, identifikujícím kulturotvorné prvky, jimiž lze ozřejmit nejen stav technického a technologického pokroku, ale také úroveň myšlení a filozofický náhled. Vzory a předobrazy jsou zde de-konstruovány a šifrovány podle současných paradigmat. Matrix je ukázkou toho, že popkultura se stává novým prostorem, z něhož je možné odečítat momentální cítění, prožívání a vnímání.

Ať už je Matrix cokoli, zde je pojmem pro umělý, odcizený svět. Problém soužití člověka a techniky, "válečného stavu" mezi lidstvem a stojem, má v pracích myslitelů a umělců po celá desetiletí významné místo. Stačí vzpomenout na drama Karla Čapka R.U.R., v němž se už na počátku dvacátých let minulého století objevuje slovo robot a problematika soužití přirozené a umělé inteligence.

Neo a agent Smith (K. Reeves a H. Weaving) v kultovní trilogii Matrix (Matrix Reloaded)|foto: Warner Bros

Cloverova stať je zásadní v tom, že nepohrdá dílem, které bylo primárně vytvořeno pro zábavu a hledá v něm prvky ovlivňující divákovu percepci. Na podporu svých slov uvádí autor názory postmoderních myslitelů (především Jeana Baudrillarda), odkrývá skryté významy, vyvažuje fakt, že podstatnou částí a předlohou filmového díla byly počítačové hry, ukazuje, kde do Matrixu jeho tvůrci zakódovali realitu - "Je to alegorie života, který jsme žili kolem roku 1999." Clover se nenechává okouzlit technologickými možnostmi, kterých film využívá, hledá myšlenky, na nichž je vědomě i nevědomě vystavěn. Cloverova kniha o Matrixu není přísnou akademickou analýzou. Formát akčního thrilleru, kterým tento film nepochybně je, to konec konců ani nedovoluje. Případná sdělení jsou formulována populárně, autor neopomíná fakt, že i tento film byl stvořen především pro pobavení. Ovšem podprahové momenty, zakomponované do díla, jsou tím, co je v něm nejzajímavější a nejvíce inspirativní. Joshua Clover nepodceňuje možnost, že v propracovaném spektáklu je zakódována definice současnosti, že obrazová řeč filmu vyjadřuje nejen momentální povahu doby, ale zároveň proroctví i varování.

Joshua Clover, Matrix, Casablanca, Praha 2007, překlad: David Petrů, str. 112.