Martina Rasch

Nejprve byla asistentkou režie. Z této profese se vyprofilovaly další, třeba koordinátor intimity i castingový režisér. „Když hledám herce, dívám se po filmových typech.”

Je první laureátkou Ceny literární kritiky za prózu. Ve svém románu Narušení děje uvažuje hlavně nad tím, co v našem životě znamenají příběhy.

Ve své tvorbě řeší transgenerační přenos traumatu. Je tomu tak i v její poslední sbírce Všude pak viděla husy. „Od mala jsem poslouchala příběhy o zmizelých příbuzných.“

Na sítích tráví kvůli výzkumům spoustu času. „I kdyby byly algoritmy sociálních platforem, tedy toho, jak fungují, veřejné, stejně bychom jim nerozuměli,“ říká ve Vizitce.

Hory poprvé viděla ve čtrnácti, ve čtyřiačtyřiceti zdolala osmitisícovou Čo Oju a stala se průkopnicí československého ženského horolezectví.

„Chtěli jsme ukázat, že změny v krajině jsou intenzivní a viditelné pouhým okem,“ říká ve Vizitce k seriálu Krajina Dana Bárty. Kdy přesedlal z brouků na vážky?

Legendární časopis slaví čtyřicet let. Vede ho od začátku devadesátých let. K narozeninám si redakce nadělila novou knižní řadu, která představí nejrůznější osobnosti.

Ve filmech Rok vdovy i Amerikánka má velké role. Osvěta je pro ni jedním z významů umění. „Na počtu diváků nezáleží. Důležité je něco sdělit. Pravdivost divák pozná.“

Deset let hrála v Národním divadle, pak se její domovskou scénou stal komorní Činoherní klub. „To, že mi Láďa Smoček hodil lano, mě zachránilo,“ říká ve Vizitce.

Úspěšná česká videohra se odehrává ve středověku, ale dobové hudby je v ní minimum. „Hru děláte pro současného hráče a je třeba mluvit jazykem, kterému rozumí,“ říká.