Martina Rasch

Pochází z Beskyd a ty jsou pro ni také hlavní inspirací. Úplně na začátku hrála v ulicích jako buskerka, a to nejen v Praze na Václavském náměstí ale třeba taky v Japonsku.

Je čerstvým držitelem Ceny Thálie pro nejlepšího herce do 33 let a jedním z představitelů rozhlasové první hrané série o restorativní justici Případ Holečkovi na Vltavě.

Je letošní držitelkou Ceny Thálie v kategorii loutkové divadlo. V inscenaci Čáslavská – Tokio – 1964 ztvárnila gymnastku podle poroty bez patosu, autenticky a s pokorou.

V 80. letech emigrovala do Paříže. Brzy ale zjistila, že i ve Francii a následně v Americe ji svazují zase jiné nesvobody. Jaké to byly? I o tom je její román Klub kamzíků.

Od malička ji nezajímalo nic tak jako právě hudba. Má respekt ke klasice, k tradici a i ve své tvorbě zpracovává texty, které jsou starodávné a duchovní. 

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí.“

Patří do generace výtvarníků, která se zrodila v 90. letech. Její výstava Skin Care v Galerii Rudolfinum je první samostatnou expozicí české umělkyně.

V Obecním domě má dosud největší výstavu s názvem Ermitage. Je jiná tím, že poprvé použil autobiografický prvek, v němž řeší trauma z dětství, které ho provází dodneška.

Téměř třicet let vedl Dům umění v Českých Budějovicích a stala se z něj světoznámá a renomovaná galerie současného umění a architektury.

Je uměleckou vedoucí BodyVoiceBand, který v projektech propojuje text, živou hudbu a pohyb. Po podpisu Charty 77 se k divadlu přibližovala skrze amatérské soubory.