Martin C. Putna: Naše stará Afrika V.

Když chce člověk zažít křesťanskou Afriku v textech – má nepřeberné množství příležitostí, od Tertuliána a Augustina po Viktora z Vity a Prokópia. Když ji ale chce zažít v kamenech – moc toho nenajde. V samotném Karthágu leží slavné starokřesťanské baziliky jen v obrysech. Co víc, co hůř: Leží na okraji pozornosti.

K bazilice svatého Cypriána se dá přijít bez vstupného, nikdo to nehlídá, nic tam není, jen výhled na moře a veliký smutek z té marnosti… A taxikář praví: No tohle – já jsem odtud, léta tu vozím turisty, ale nikdo nikdy nechtěl zavézt sem, a vůbec nevím, že tady tyhle věci jsou…

Ruiny Karthága|foto: Digr,CC BY 4.0,©

Taxikář je současný Tunisan, Arab. Ale - co tady v Karthágu znamená Arab? V jeho žilách dost možná koluje něco krve římské a něco krve punské čili fénické a něco krve berberské, krve těch nejpůvodnějších obyvatel Afriky. Římané a Punové nezmizeli, nebyli vyvražděni. Kulturně se poarabštili hlavně proto, že nábožensky se pomuslimštili. Jak je možné, že v Sýrii a v Iráku a v Egyptě se křesťanství pod arabským panstvím udrželo – kdežto právě tady tak dokonale zaniklo?

Religionisté opět navrhují řešení: Možná, že mnohé místní prostě už otrávilo to nekonečné zápasení uvnitř zdejší církve: montanisté, donatisté, ariáni… A že přijali islám prostě jako novou verzi nejstaršího a nejprostšího místního náboženství, které vlastně bylo tak-trochu-monoteistické: Že Alláh je pro místní vlastně tak trochu ten starý Moloch-Baal-Saturnus. I když děti se mu už neobětují.

Křesťanská Evropa se nechtěla vzdát snu u návratu Afriky k víře a kultuře předků. Francouzský král Ludvík IX. sem dorazil roku 1270 na osmou křížovou výpravu, ale umřel na tyfus či úplavici - tak ho hned uvařili v kotli s vínem, aby měli svaté ostatky pohotově.

Nevinné Kartágo

Tisíciletí tradovanou pověst o tom, že obyvatelé Kartága přinášeli svým bohům jako oběti vlastní děti, zpochybnili američtí archeologové.

Španělskému králi Karlu V. se povedlo získat samotný Tunis s okolím na pár dekád šestnáctého století. Francouzská republika si vzala roku 1881 nad Tuniskem protektorát. A právě tehdy se zdálo, že se sen může zase naplnit. Že zemi naplní křesťané – Francouzi – Románi – a že místní pochopí dobrodiní civilizace a „vrátí se“. Dobrodiní moderní civilizace Tunisané celkem pochopili. Ale ke křesťanství se nevrátili.

Největší a nejsmutnější memento stojí v Karthágu. Co v Karthágu: Nad Karthágem! Na pahorku Byrsa, vedle archeologického areálu, s úžasnými výhledy na Tunis a na moře – tam, odkud se dívala královna Dido na odplouvající lodě. Tam stojí katedrála svatého Ludvíka. Katedrála veliká – a prázdná – a odsvěcená – jako památník sebe sama.

Motorem celého projektu byl kardinál Lavigerie, který to tu nechal postavit: Maursko-byzantský sloh, oltářík s ostatky svatého Ludvíka, oltář svatého Augustina, mozaika svatého Cypriána, pamětní deska na posvěcení roku 1890 a na nadšené shluky lidu, a pod stropem latinský nápis „Toto je hned po stolci papežském nejvýznamnější stolec celého světa.“

A jak praví Kazatel, „Marnost nad marnost, všechno je marnost.“

Vanitas, vanitas, vanitatum vanitas.