Marten, Przybyszewski, Kamínek, Šarlih nebo Leppin – povídky spisovatelů z okruhu Moderní revue

Na konci 19. století se přihlásila o slovo nová literární generace, která se ostře vymezila vůči „starým pánům“ z řad lumírovců i realistů. Jejich tribunou byla Moderní revue, kterou založili kritik a překladatel Arnošt Procházka a básník a spisovatel Jiří Karásek ze Lvovic.

K jejich souputníkům a přátelům tehdy patřili Karel Hlaváček, S. K. Neumann, Otokar Březina, Antonín Sova, Paul Leppin a také celá řada zahraničních autorů spjatých s dekadencí a symbolismem, ale později i novoromantismem a novoklasicismem. K časopisu se časem přidala i významná knižní řada.

Moderní revue nejednou ocitla „v nejradikálnějších proudech“, jak vzpomíná Jiří Karásek ze Lvovic. Musela čelit cenzuře a zákazům. Připomeňme například skandální oranžové číslo věnované Oscaru Wildeovi nebo Karáskovu básnickou sbírku Sodoma, která vyšla v Knihovně Moderní revue. 

Vydávání časopisu ukončila až smrt Arnošta Procházky v roce 1925.

Miloš Marten: Černý páv

Toto filozofické pohádkové podobenství vyšlo poprvé v roce 1908 právě v Moderní revue, ve které Marten působil jako literární a výtvarný esejista. Sugestivní text, postavený na rozbujelé ornamentální symbolice, vychází z tradic romantismu s jeho únikem do ztraceného světa bájí a legend, snů, tajemství a iluzí. Základní inspirační okruhy však autor výrazně rozšiřuje a reaguje na myšlenkové a umělecké podněty a problémy počínajícího 20. století.

Nešťastný mladý král, zmítaný sžírající touhou po stále unikajícím pávovi, je z rodu rozervaných poutníků, kteří bloudí prostorem a časem, hnáni neuchopitelnými ideály. Příběh pak přerůstá do filozofující úvahy o věčném hledání smyslu života, krásy a lásky.

Marten tak v českém písemnictví svérázně varioval typ symbolického pohádkového podobenství, které mistrovsky ve světové literatuře uvedl například Oscar Wilde, a stal se výrazným představitelem této vývojové linie u nás.

Stanislaw Przybyszewski: Prolog k nenapsané povídce

Ocitneme se v sedmdesátých letech 18. století, v čase po prvním dělení Polska. Zemi plundrují pruští žoldáci a zdá se, že není, kdo by je ztrestal.

Expresivní příběh polského básníka a spisovatele, dekadenta a skandalisty, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Mladé Polsko a redaktora časopisu Życie, spřáteleného s vydavateli Moderní revue.

Karel Kamínek: Maria Campi

Uhrančivý příběh o nenaplněných citech a šalebné představě čisté lásky. Kočovný herec Fabricius Bastiari se doznává k vraždě krásné tanečnice Marie Campi.

Jedna z posledních povídek Karla Kamínka (1868–1915), předčasně zemřelého spisovatele, divadelního kritika a překladatele z okruhu Moderní revue.

Henri de Régnier: Krátký život Baltazara Aldramina

Příběh se odehrává v Benátkách v roce 1779. Baltazar Aldramino se vrací do svého rodného města poté, co na dva roky zmizel a nikomu neřekl důvod svého odchodu, ani nejbližšímu příteli Lorenzzovi.

Jako vysvětlení náhlého návratu uvede své blížící se třicátiny. Během bujarých oslav je ale Baltazar neznámo kým zabit. Souvisí nějak vražda s jeho zmizením?

Henri de Régnier (1864–1936) byl francouzský symbolistický básník, spisovatel a kritik. Původně zamýšlel udělat kariéru ve francouzské diplomacii a začal studovat práva, v Paříži mu ale učarovala literatura.

Ve své tvorbě byl Henri de Régnier sice věrný klasicistnímu ideálu, ale pozvolna do ní přidával více volnosti na způsob Paula Verlaina a Paula Valéryho. V jeho tvorbě se překrývají prvky parnasismu a symbolismu.

Karel Šarlih: Šibalství Martina Rieda

V manželství zklamala a její milenec ji opustil. Za této situace se ze světa vrací bratr manžela paní Riedové, černá ovce rodiny. Tragický příběh posledního milostného vzplanutí citově rozeklané ženy.

Povídka citlivě vystihuje podivné dusno, které panuje mezi lidmi, kteří spolu nedokážou mluvit. A jaké je vlastně ono šibalství – ironické, nebo spíše vyvolané ze zoufalství nad vlastním životním údělem?

Povídka dnes již zapomenutého prozaika a překladatele z maďarštiny, c. k. důstojníka a pravidelného přispěvatele Moderní revue. Karel Šarlih (1882–1916) byl spisovatel blízký expresionismu a autor povídek z vojenského prostředí s podivně erotickým ražením, popisující stavy moderního člověka počátku 20. století.

Paul Leppin: Obhajoba vražedkyně dítěte před soudem světa

Syrový, expresivní příběh německy píšícího pražského spisovatele. Klaudius má hrůzný sen. Přihlíží poslednímu soudu, při kterém se prostitutka zpovídá ze svých hříchů a žaluje svět za jeho pokrytectví. Ke své hrůze Klaudius zjišťuje, že se už s touto dívkou někde setkal…

Německy píšící pražský spisovatel Paul Leppin (1878–1945) byl vrstevník Franze Kafky, ve společnosti ale platil za nekorunovaného krále pražské bohémy počátku dvacátého století.

Přes den byl Leppin seriózním úředníkem Poštovního a telegrafního úřadu. Volný čas ale nejraději trávil s přáteli ve víru pražského nočního života. K jeho přátelům patřili spisovatel Gustav Meyrink, básník Victor Hadwiger, malíř, grafik a loutkář Richard Teschner, ale také literáti z okruhu Moderní revue, do které Leppin také přispíval, například Jiří Karásek ze Lvovic.

Český čtenář má k dispozici překlady dvou Leppinových významných románů – Severinova cesta do temnot a Daniel Ježíš. Leppinovy drobné prózy ale zůstávají dosud knižně nevydány.

Teprve v loňském roce také vyšlo v nakladatelství Dauphin pod názvem Růže, vrány první souborné vydání Leppinovy poezie. Obhajobu vražedkyně dítěte před soudem světa pro rozhlas přeložila Ingeborg Fialové a jde o první překlad této povídky do češtiny.

Paul Leppin: Pražská legenda, Dům na nábřeží

Oba baladické příběhy se odehrávají ve staré Praze, kterou Leppin vášnivě miloval a svůj hold jí složil v mnoha svých prózách a básnických textech. Otto Pick dokonce Leppina nazval „trubadúrem staré Prahy“.

První povídka vypráví příběh jedné z postaviček starého města, chromého písaře Lenze. Navzdory postižení z něj sálá radost ze života, která jej nakonec neopouští ani když jeho domácnost stihne neštěstí.

V druhém příběhu se vypravíme do starého domu na vltavském nábřeží, kde po smrti rodičů spolu žijí tři sestry. Každá z nich je jiná, ale žijí v harmonickém souladu. Tragický obrat však nastává, když do jejich domu přichází mladý malíř a s ním i zhoubná láska. 

Povídku Pražská legenda uvádíme v překladu Jana Grmely. Dům na nábřeží pro rozhlas přeložila Ingeborg Fialové a jde o první překlad této povídky do češtiny.