Mario Vargas Llosa: I kdyby už bylo vše napsáno, může se to začít psát znovu jinak

Beseda s peruánským spisovatelem Mario Vargasem Llosou.
Beseda s peruánským spisovatelem Mario Vargasem Llosou.

Začátkem května přijel do Prahy na pozvání mezinárodního veletrhu Svět knihy peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny za literaturu nebo španělské Cervantesovy ceny a poslední žijící představitel Boomu hispanoamerické literatury.

Autor románů Město a psi, Kozlova slavnost, Keltův sen nebo Pantaleón a jeho ženská rota se se svými ctiteli setkal v prostorách Gauče ve Stromovce, kde ho hostila překladatelka Anežka Charvátová. Hodinové setkání jsme natáčeli pro vltavskou Vizitku.

Marius Vargas Llosa a Anežka Charvátová na veletrhu Svět knihy

Mario Vargas Llosa vstoupil do literatury v šedesátých letech podobně jako jeho generační souputníci Carlos Fuentes a Gabriel García Márquez. Už prvními romány Město a psi, Zelený dům a Rozhovor u katedrály se vepsal do dějin španělsky psané literatury. Jak na setkání na Světě knihy připomněla hispanistka Anežka Charvátová, český čtenář má to štěstí, že z osmnácti autorových románu je do Češtiny přeložených už čtrnáct.

V rozhovoru mluví peruánský nobelista o svých románech a o románu obecně, vzpomíná na Flauberta, představuje se jako nejdisciplinovanější autor Boomu, mluví o plánovaném románu ze současných dějin Guatemaly, o diktaturách i zkorumpovaných demokraciích, které zažil, i o zkušenosti s filmovou režií.

Marius Vargas Llosa na veletrhu Svět knihy

V příjemném odpoledním setkání se dostalo také na román Pantaleón a jeho ženská rota, který Český rozhlas Vltava převedl do podoby rozhlasového seriálu.

Herta Müllerová: Stát si rychle všimne, jestli s ním souhlasíte, nebo ne

Herta Müllerová

Jedním z hlavních hostů letošního mezinárodního veletrhu Svět knihy byla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová. Naléhavá a nesmiřitelná svědectví z totalitního Rumunska či poválečných sovětských pracovních táborů se v jejích dílech snoubí s lyričností a krásou jejího literárního projevu.

V roce 1958 jsem podnikl cestu do Amazonie, do peruánského pralesa, která měla ohromný význam pro mé budoucí spisovatelské povolání. Cesta sice trvala pár týdnů, ale vytěžil jsem z ní nejméně tři romány. A na té cestě jsem zjistil, že v osadách u hranic dochází k mnoha znásilněním místních žen vojáky pohraničních posádek. Vojáci tam žili odříznutí od světa a daleko od domova a znásilňovali domorodé ženy a vesničanky. Stížnosti jsem na té cestě slyšel na mnoha místech. Pak jsem odjel do Evropy, tam jsem strávil mnoho let, a když jsem dopsal román inspirovaný zážitkem oné cesty do pralesa, Zelený dům, vydal jsem se do pralesa znovu a po stejné trase jako poprvé roku 1958, muselo to být někdy v roce 1963, ne, to spíš později, 64 nebo 65. A v těch osadách, to bylo zábavné, znovu protestovali stejní obyvatelé, stejní sousedé. Jenže teď neprotestovali kvůli znásilňování, ale protože vojáci měli k dispozici „potěšitelky“, jak se jim oficiálně eufemisticky říkalo, na které civilové neměli nárok. Byly jen pro vojáky. To mi utkvělo, chtěl jsem o tom napsat román. Pokoušel jsem se ho psát vážně. A zjistil jsem, že e o tom vážně psát nedá. I mně to připadalo úplně nevěrohodné. Tak jsem učinil důležitý objev, že jisté příběhy se dají vyprávět jen v humorném, komickém tónu.“