Mario Vargas Llosa: I kdyby už bylo vše napsáno, může se to začít psát znovu jinak

Beseda s peruánským spisovatelem Mario Vargasem Llosou.
Beseda s peruánským spisovatelem Mario Vargasem Llosou.

Začátkem května přijel do Prahy na pozvání mezinárodního veletrhu Svět knihy peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny za literaturu nebo španělské Cervantesovy ceny a poslední žijící představitel Boomu hispanoamerické literatury.

Autor románů Město a psi, Kozlova slavnost, Keltův sen nebo Pantaleón a jeho ženská rota se se svými ctiteli setkal v prostorách Gauče ve Stromovce, kde ho hostila překladatelka Anežka Charvátová. Hodinové setkání jsme natáčeli pro vltavskou Vizitku.

Marius Vargas Llosa a Anežka Charvátová na veletrhu Svět knihy

Mario Vargas Llosa vstoupil do literatury v šedesátých letech podobně jako jeho generační souputníci Carlos Fuentes a Gabriel García Márquez. Už prvními romány Město a psi, Zelený dům a Rozhovor u katedrály se vepsal do dějin španělsky psané literatury. Jak na setkání na Světě knihy připomněla hispanistka Anežka Charvátová, český čtenář má to štěstí, že z osmnácti autorových románu je do Češtiny přeložených už čtrnáct.

V rozhovoru mluví peruánský nobelista o svých románech a o románu obecně, vzpomíná na Flauberta, představuje se jako nejdisciplinovanější autor Boomu, mluví o plánovaném románu ze současných dějin Guatemaly, o diktaturách i zkorumpovaných demokraciích, které zažil, i o zkušenosti s filmovou režií.

Marius Vargas Llosa na veletrhu Svět knihy

V příjemném odpoledním setkání se dostalo také na román Pantaleón a jeho ženská rota, který Český rozhlas Vltava převedl do podoby rozhlasového seriálu.

Herta Müllerová: Stát si rychle všimne, jestli s ním souhlasíte, nebo ne

Herta Müllerová

Jedním z hlavních hostů letošního mezinárodního veletrhu Svět knihy byla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová. Naléhavá a nesmiřitelná svědectví z totalitního Rumunska či poválečných sovětských pracovních táborů se v jejích dílech snoubí s lyričností a krásou jejího literárního projevu.

„V roce 1958 jsem podnikl cestu do Amazonie, do peruánského pralesa, která měla ohromný význam pro mé budoucí spisovatelské povolání. Cesta sice trvala pár týdnů, ale vytěžil jsem z ní nejméně tři romány. A na té cestě jsem zjistil, že v osadách u hranic dochází k mnoha znásilněním místních žen vojáky pohraničních posádek. Vojáci tam žili odříznutí od světa a daleko od domova a znásilňovali domorodé ženy a vesničanky. Stížnosti jsem na té cestě slyšel na mnoha místech. Pak jsem odjel do Evropy, tam jsem strávil mnoho let, a když jsem dopsal román inspirovaný zážitkem oné cesty do pralesa, Zelený dům, vydal jsem se do pralesa znovu a po stejné trase jako poprvé roku 1958, muselo to být někdy v roce 1963, ne, to spíš později, 64 nebo 65. A v těch osadách, to bylo zábavné, znovu protestovali stejní obyvatelé, stejní sousedé. Jenže teď neprotestovali kvůli znásilňování, ale protože vojáci měli k dispozici „potěšitelky“, jak se jim oficiálně eufemisticky říkalo, na které civilové neměli nárok. Byly jen pro vojáky. To mi utkvělo, chtěl jsem o tom napsat román. Pokoušel jsem se ho psát vážně. A zjistil jsem, že e o tom vážně psát nedá. I mně to připadalo úplně nevěrohodné. Tak jsem učinil důležitý objev, že jisté příběhy se dají vyprávět jen v humorném, komickém tónu.“