Marie Tomanová: Nahota by měla být normální
Fotografka mládí, jeho svobody, snů a energie, autorka odvážných autoportrétů v divoké americké krajině, kurátorka newyorských výstav, kterou zajímá téma identity, pohlaví a vysídlení. Před vydáním své první knihy fotografií Young American u Paradigm Publishing v rozhovoru s Renátou Spisarovou.
Kniha má název Young American a vychází z její první samostatné výstavy, která obsahuje celkem 284 fotografií a v Českém centru New York byla k vidění letos v létě. Příští rok doputuje také do České republiky.
V roce 2005 byla Marie Tomanová v Mikulově první, kdo vlastnil mobilní přístroj s fotoaparátem. Fotila všechno, všechny a všude. Vznikal archiv vizuálních deníků, syrové, ryzí fotografie, jejichž sílu ocenila až později, už v USA. Bakalářská studia absolvovala na oboru Vizuální tvorby Masarykovy university a s vděkem vzpomíná na svého kantora Petra Kamenického, se kterým je pořád v kontaktu. Už méně kvituje studia v Ateliéru malby na Fakultě výtvarných umění v Brně u profesora Martina Mainera, kde například chyběla jakákoli návaznost na praktické uplatnění po studiích, motivace v malbě pokračovat. V roce 2011, v době, kdy jí bylo 26 let, odjíždí do USA jako babysitter.
Já se našla ve fotografii
Svůj domov nakonec našla v New Yorku, kde vedle hlídání dětí začala studovat večerní fotografickou školu. Tomu ale předcházelo osudové setkání s jejím nyní už manželem, historikem umění Thomasem Beachdelem, který je zároveň jejím velmi důležitým pracovním partnerem. Ikonou je po dlouhé roky a letos také rádcem newyorský fotograf Ryan McGinley.
„Druhý rok v Americe jsem měla pocit, že tam nepatřím. Často jsem začínala od nuly, nikdo vás nezná, nikdo neví, kdo jste, co máte za sebou. Co je výhoda: můžete sebe sama prezentovat, jak chcete. Ten čas v izolaci, bez mých kamarádů a rodiny, jsem trávila jen sama se sebou a pomohlo mi to najít sama sebe.“ Možná i proto stále Marii Tomanovou zajímá téma pojmenované anglickým slovem „displacement“ – jakéhosi „nepatření nikam“, vytržení z kořenů, nacházení nové identity.
Kromě fotografií vlastní nahoty (její snímky se dostaly i do newyorského Muzea sexu) se v poslední době zaměřuje hlavně na portréty těch, kterým je kolem dvaceti let: „Fotit portréty jiných lidí je velmi zajímavý proces, vždycky začínáte od nuly, nemáte recept, každý člověk je jiný, pořád se učíte, je tam neustálá výzva.“ Své modely oslovuje v galeriích, na párty, v metru, na ulicích, přes Instagram. Na její prosbu o focení mladí lidé reagují výborně. Chce o nich všechno vědět, vše ji zajímá, a to pak stojí za jejími portréty.
„Na New Yorku je krásné to, že mládí je zde velmi pestré, přijíždějí tady lidi z celého světa, je to liberální, otevřený prostor, ve kterém mohou být, kým chtějí. Ano, je to velmi divoké místo, tady nejsou hranice, můžete být blázniví, jak chcete, a pořád to není dost. Fascinuje mě, co dělají, jak se na věci dívají, jak jsou progresivní, pořád hledají, poznávají se. Podvědomě se s těmi lidmi ztotožňuji, vyřazuje z nich kreativita, svoboda, můj přístup k nim je hodně intuitivní. Je to ohromný příliv lidských tváří a toho, koho si vyberu, ten už musí vyvstat z davu.“
Rychlé tempo života v New Yorku Marii Tomanové zcela vyhovuje. Ona sama je vlastně zrcadlem tohoto města: všechno je pro ni možné, je pracovitá, rychlá, pohotová, otevřená, zvědavá, stále plná očekávání, síly, trochu bláznivá a velmi nadaná.
Po dlouhých letech může Marie Tomanové konečně z USA vycestovat, vrátit se taky domů, mezi své lidi, na svá místa do Mikulova, která ji nejvíce chyběla. Ale domov, domov už má v Americe, tedy – aspoň to tak zatím vypadá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.