Mandala aktivismu. Víc než dokumentární portrét sochaře a neúnavného aktivisty Šporgyho z krušnohorské vesničky Orasín

12. prosinec 2019

Šporgy mě fascinuje několik let. Dokonce natolik, že jsem se o něm rozhodla natočit svůj první radiodokument, přestože jsem věděla, že to bude vyžadovat spoustu houževnatosti, kterou vlastně odjakživa postrádám.

Šporgy jí naopak oplývá. Stejně jako ryzostí, přímočarostí, vřelostí i nesmiřitelností, nezbytnými k tomu, aby tesal sochy, restauroval sudetské památky, pořádal festivaly a sympozia a občansky se angažoval. Přestože žije v maličké krušnohorské vesničce Orasín v překrásném zalesněném údolí, oproštěn od současných trendů a technologií, ani na chvilku neztrácí svět ze zřetele a je ochoten ustavičně vyrážet do předem prohraných bitev.

Kulturní život daleko od velkých měst musí být dostatečně umanutý, aby se udržel a přetrval, zvlášť v oblastech, které preferují průmysl a ekonomický zisk. Vytěžená krajina severočeské hnědouhelné pánve – vytěžená doslovně i lidsky, neboť v rámci divokého odsunu v červnu a září roku 1945 bylo jen z Chomutova odsunuto přes dvacet tisíc původních německých obyvatel – vyžaduje po umělcích odolnost suchomilných rostlin.

Šporgy, z jehož přezdívky se stalo občanské jméno, nepracuje jen na svých kamenných a dřevěných objektech nebo grafikách v Orasíně, v Chomutově a nejbližším okolí, je také iniciátorem mnoha kulturních akcí, spoluorganizuje letní divadelně-výtvarný festival Obnaženi, v létě vede sochařská sympozia, postaral se o vydání orasínské kroniky Ztracená vlast z pera jednoho z vyhnaných rodáků Geralda Bretfelda, jako aktivní člen Spolku Boleboř, Orasín, Svahová také inicioval vznik Svatomartinské poutní cesty a aleje z Orasína do Boleboře, pro Orasín vytesal dřevěnou zvoničku, se sousedy zdarma vyrábí lavičky, se studenty Džamily Stehlíkové vztyčil menhir, své dceři postavil kamennou mohylu... Málokdo s takovým zápalem a láskou pečuje o místo, kde žije. „Já tohle údolí miluju a bolí mě, když mu někdo ubližuje,“ říká a neváhá udělat maximum proto, aby tu bolest zmírnil, i přes nesouhlas některých členů zastupitelstva a sousedů. Protestuje proti nepovolenému kácení (o stromy bojuje často – v minulých letech například vytvořil pomník stoleté lípě, která byla pokácena v Chomutově), nadměrnému lovu zvěře v obecních lesích, šrotu na obecních loukách i arzenovému kamení na obecních cestách. „Babišismus proniknul i do Orasína,“ komentuje současnou situaci v obci.

O jeho potřebném anachronickém donkichotství a buditelství i jeho vyvzdorovaném umění jsem zamýšlela natočit klasický dokumentární portrét. Jenomže když se přiblížily komunální volby v říjnu 2018, bylo jasné, že se těžiště dokumentu přenese trochu jinam. Původní záměr se během stříhání sedmnáctihodinového materiálu za vlídné intervence mimořádně trpělivé a nápomocné Violy Ježkové zvrhl v polemiku s mým vlastním spícím buditelstvím. Proč nejsem schopna se aktivně bouřit proti nepravostem, které se dějí v mém okolí? Proč svůj vzdor měním v literární texty, a ne v činy? Proč nepřemlouvám nevoliče, aby se stali voliči? Proč předem házím flintu do žita, aniž bych učinila jediný záchranný pokus?

Šporgyho vytrvalost a sveřepost je obdivuhodná a zároveň vyčerpávající a destruující pro celou jeho rodinu. Dcera Maruška o otci s něhou a současně pochopením i nepochopením říká: „Rád pomáhá, rád by zachraňoval svět a většinou stojí proti většině. Říká to, co si myslí, i když je to v jeho neprospěch. Vlastně s o to větší horlivostí, když to hraje v jeho neprospěch… Takovej osamocenej bojovník. Romantickej hrdina. Zoro.“ Myslím si, že naléhavě potřebujeme tyto osamocené romantické hrdiny se starou duší. Potřebujeme, aby nás probouzeli z nebezpečné letargie, která nás nenápadně sune do propasti.

Ivana Myšková, prosinec 2019

Dramaturgie radiodokumentu: Viola Ježková
Mistr zvuku: Radim Dlesk

autor: Ivana Myšková
Spustit audio