Malba pro mě není terapie, ale životní rozhodnutí, říká Stanislav Diviš. Jeho výstavu v Kutné Hoře inspirovaly katedrály
Odmítá označení renesanční osobnost, sám o sobě mluví jako o “postmoderním úchylovi”. Hostem Vizitky byl malíř, zakladatel skupiny Tvrdohlaví, pedagog, člen skupiny Krásné nové stroje a také majitel statku, velké zahrady a několika domácích zvířat včetně koz Stanislav Diviš. S Markétou Kaňkovou detailně mluvil o právě probíhající výstavě Květy z ráje.
Jako velkou poctu vnímá kutnohorský rodák Stanislav Diviš fakt, že své obrazy z posledních deseti let může vystavovat v krásně zrekonstruovaném a divácky vstřícném prostoru Galerie Středočeského kraje (GASK) právě v Kutné Hoře. S manželkou od první poloviny devadesátých let žije v nedaleké vsi, na zahradě pěstuje ovoce a bylinky a stará se také o několik zvířat. Jak ve Vizitce řekl, dokáže i ručně podojit kozu.
Na vesnici má i ateliér, v němž sám tráví spoustu času jen se svou prací. Domnívá se, že malování dokáže zachránit duši. „Člověk se musí naučit být u malování sám se sebou, a to není úplně jednoduché, jak jsme během uplynulých měsíců zjišťovali. Já ale takhle žiju celý malířský život, vzdělávám se, obrazy si tu skicuju a pak je tu realizuju, je to zkrátka takový přírodní cyklus.” Malba pro něj není žádnou terapií, ale životním rozhodnutím a osudovou záležitostí. “Je to obor, který bohužel zajímá jen omezený počet lidí,” konstatuje.
Patříte-li spíše mezi fanoušky výtvarného umění, vězte, že na Divišovu výstava v GASKu je možné vyrazit až do 13. září. Je nazvaná Květy z ráje a jméno i podstatu projektu inspirovaly vitráže katedrály Notre Dames v Chartres. „Zaujalo mě, že gotika do architektury přinesla mnohem duchovnější charakter, vertikálu, vzdušnost, na místě svatyní se začaly stavět sakrální stavby,” říká autor. Spiritualitu ale nevnímá jen ve vztahu k víře a náboženství, výstava v Kutné Hoře totiž pokračuje jeho reflexemi a interpretacemi kubismu. „V gotice došlo ke vzedmutí křesťanství. Levicová moderna ho naopak popírala, spiritualitu si ale chtěla udržet jinými způsoby. Kubismus jsem tedy ve výstavě použil ve vazbě na gotiku, na niž ostatně vzpomínal i Emil Filla, když říkal, že gotika má jistotu v nekonečně vzdáleném Bohu,” vysvětluje.
Tvrdohlaví jako škola kompromisu
Stanislav Diviš tvrdí, že netvoří abstrakci, ale abstrahovanou realitu, což ve Vizitce ukázal na souboru Příběhy vládců: vypůjčil si pro ně tvarosloví mayského písma a reliéfů. Zároveň popsal, jak pro svou tvorbu vymyslel pojem vědecký realismus. „Umění pracuje s různými tématy, a já se sám sebe ptal, co z toho je vlastně pravdivé? Uvědomil jsem si, že je to vědecká realita, a proč by tedy zobrazovacím tématem nemohla být vědecká informace. Podstatou výstavy na pražském Opatově v roce 1988 tedy byla instruktáž dojení.”
Ke studiu na Akademii výtvarných umění přijali Stanislava Diviše až v devětadvaceti letech, jeho cesta na školu vedla přes elektrikářský obor na učňáku, průmyslovku i záškoláctví: místo do hodin Diviš jezdíval do Národní galerie obdivovat vystavené obrazy. Když ho pak přijali na AVU, kunsthistorickou literaturu už měl dávno načtenou. Školu nedobrovolně ukončil po třetím ročníku. Poté, v 80. letech začal se spolužákem Jiřím Davidem pořádat výstavy zvané Konfrontace, na nichž mladí výtvarníci představovali svou volnou tvorbu. Zatímco během první výstavy se organizátorům horko těžko podařilo sehnat dvacet vystavujících, na sedmé Konfrontaci už se sešlo sedm desítek autorů různých generací i zaměření. A právě tehdy se skupina umělců v čele s Divišem a Jaroslavem Rónou dohodla, že založí generační uskupení Tvrdohlaví (1987 – 2001, kromě těchto dvou umělců se členy stali například František Skála, Petr Nikl, Jiří David nebo Čestmír Suška). “Byla to pro mě velká škola, ve Tvrdohlavých jsem se naučil, že kompromis je možné udělat i v deseti lidech. Na tom pak vznikla celá naše kariéra.”
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Stanislav Diviš detailně hovoří o svém vztahu ke gotice, kubismu, duchovnu, o inspiraci mayskou kulturou, o možnostech malby i o letech studia na Akademii výtvarných umění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
