Make art, not war. Vychází monografie pacifisty a proroka Vladimíra Boudníka

Její autorka, historička umění Eva Čapková, v ní vyšla ze své dizertační práce, kterou napsala za studií v Německu. Doplnila ji však o řadu faktů významných pro české publikum. Pozornost v ní zaměřila i na vyvracení nejrůznějších mýtů, legend a názorů na Boudníka, které krystalizovaly v 60. letech v kruzích umělecké kritiky. „Zaznívalo v nich třeba i to, že Boudníkovy teorie a manifesty explosionalismu nebyly skutečnými uměleckými manifesty. Snažila jsem se v knize dokázat opak,“ vysvětluje autorka.

Eva Čapková: Vladimír Boudník: Zrcadlo vnitřního života|foto:Nakladatelství K-A-V-K-A

Zásadním pramenem pro ni byla Boudníkova pozůstalost uložená v Památníku národního písemnictví, která ale není kompletní, protože než se dostala do Památníku, prošla několika rukama. Důležité tak pro Evu Čapkovou bylo navázání kontaktů se svědky Boudníkova života, například s Vladislavem Merhautem, který o Boudníkovi vydal tři knihy a na řadě dalších publikacích se podílel, anebo s Ladislavem Michálkem, Boudníkovým kolegou z ČKD, který byl grafikovým dvorním fotografem. Vztah navázala i s výtvarníkem Oldřichem Hamerou, který převzal všechny Boudníkovy techniky a pracoval s nimi až do konce života.

Boudník manifestující

Podstatnou kapitolou knihy jsou Boudníkova mírová provolání a jeho manifesty explosionalismu, které napsal koncem 40. let: „Boudník se v nich snažil lidi motivovat k tomu, aby žili tvořivý život, aby se vyjadřovali pomocí umění a zapomněli na blbosti, jako jsou války. Byl didaktik, chtěl lidi vychovávat k umění,“ vypráví Čapková. V 50. letech Boudník manifesty uváděl do praxe i akčními výstupy v ulicích Prahy, na nichž ho doprovázel kumpán Bohumil Hrabal. „Boudník na těchto pouličních akcích nutil lidi, aby se dívali na skvrny na zdech a četli v nich. Chodil s ním Bohumil Hrabal, který často přebíral výkladovou, teoretickou část a lidem vyprávěl, co a proč tam s Boudníkem dělají. V té době působili dost podivně, často přišla i policie a SNB, ale ani jednomu se naštěstí nikdy nic nestalo.“

Eva Čapková: Vladimír Boudník: Zrcadlo vnitřního života|foto:Nakladatelství K-A-V-K-A

Něžní barbaři

Vztah Boudníka s Hrabalem byl podle Evy Čapkové oboustrannou inspirací. „Hrabal byl intelektuál, který věci promýšlel a zvažoval. Boudník ho musel fascinovat svým zapálením pro věc, vitalitou, akčností, konáním. Společně prožitá doba byla pro oba velmi významná. Boudník během ní rozvíjí svou teorii a Hrabal proměňuje způsob svého psaní. Oba se vzájemně posouvaly dopředu.“

Skvrna jako odraz lidského nitra

Nová monografie přibližuje i málo známá fakta. Třeba i to, jak silně byl Boudník ovlivněn psychologií: „Boudníkova matka byla zdravotní sestra, která jednu dobu pracovala na oddělení profesora Vondráčka, významného českého psychologa. Boudník s ním byl v kontaktu a přečetl veškerou literaturu, kterou Vondráček tehdy vydal. Ve svých knihách se zabýval i pareidolií, tedy čtením obrazů v amorfních formách. Boudník se zajímal i o práce profesora Nevoleho nebo fyziologa I. P. Pavlova, jehož teorie chtěl aplikovat na výtvarné umění,“ dodává Čapková s tím, že Boudník později sám na jedné z pražských psychiatrických klinik pracoval jako arteterapeut.

Eva Čapková: Vladimír Boudník: Zrcadlo vnitřního života|foto:Nakladatelství K-A-V-K-A

Továrna jako domov i dílna

Monografie do detailu popisuje i vznik všech Boudníkových grafických technik a jejich sepjetí s prostředím továrny. Zabývá se otázkou dobové recepce Boudníkovy tvorby a jeho vztahy s dalšími významnými postavami tehdejší československé výtvarné scény, třeba s Janem Koblasou, který inicioval Boudníkovu prezentaci na neoficiálních Konfrontacích, s Mikulášem Medkem nebo Jiřím Kolářem, který Boudníka podporoval i finančně (nakupoval mu barvy a papíry). Stranou ale nenechává ani Boudníkův vliv na moderní a současné české umění.