Magdalena Jetelová

Několik let pracovala přímo s výstavním prostorem. Do vídeňského Muzea užitého umění zkusila v roce 1992 dokonce přenést pyramidu - pyramidální červenou stěnou proťala pod úhlem 45 stupňů schodiště, zábradlí, dveře, okna a sloupy klasicistní budovy. Podobnou realizaci vytvořila o rok později v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě.

Vpád cizorodého prvku do zažitého prostředí vyvolává napětí, síla díla je v setkání dvou jinak nesouměřitelných skutečností. Nejsou to přitom protiklady, protiklady jsou možné jenom uvnitř jednotně uspořádaného celku, a není to ani nepřítomnost řádu. Dva různé systémy či řády jsou jenom předvedeny současně, a oba dva platí stejně.

V 90. letech začíná Magdalena Jetelová pracovat s laserem a radarem. V projektu Atlantic Wall píše laserovými paprsky na bunkry atlantického opevnění myšlenky a citace z knihy francouzského filozofa Paula Virilia, v Crossing King's Cross se stejným způsobem dotýká míst, kterými v Londýně brzy povede železniční koridor spojující Velkou Británii s Evropou. Výsledky v obou případech dokumentuje, zvětšuje a vystavuje jako monumentální stříbrobromidové fotografie, pomíjivé události tak mění na stálé obrazy. Souběžné bílé čáry se podobají kolejím, železnice je srozumitelnou metaforou spojení dvou libovolných míst na zemi, představou jediného (globálního) prostoru Země je sochařka přímo posedlá.

Videozáznamy promítané na stěny sálu - ubíhající koleje a městská krajina zakrývaná projíždějící automobily - jsou podobenstvím cesty, putování prostorem a časem, časoprostorem. Ani prostor, ani čas ale nejsou nic pevného, objevem teorie relativity se dosud přehledný svět poněkud zkomplikoval. A tak vozy na silnici možná stojí, pohybuje se vlak a záběr byl pořízený z okénka rychlíku. A naopak - vzhledem k jedoucímu vlaku jsou cestující v naprostém klidu, a dozadu divoce uhánějí jinak nehybné koleje. Komentáře Magdaleny Jetelové - laserové, radarové či prostorové vpády a intervence - přicházejí jakoby z jiného světa, jako vetřelci narušují a zpochybňují zaběhlé představy, ukazují za viditelnou realitu, vyjevují možnosti její proměny.

Magdalena Jetelová pracovala na mnoha místech světa, naposledy v australském Melbourne, z vlastní zkušenosti dobře ví, že svět (tedy prostor) je větší než si vůbec dokážeme představit. Planetu Zemi vnímá jako sochu, hovoří o globální a sní o vesmírné plastice, ale v jejím přístupu dál zůstává kus Čapkova poutníka. Kulhavý poutník kráčí pomalu, ale právě díky tomu vidí jinak a jiné věci. Něco prostě urychlit nejde a nepůjde, čas vždycky bude mít jenom lidský rozměr. Velkorysé projekty Magdaleny Jetelové oslovují diváka právě proto, že neztratily lidská měřítka. Pokud se někdy nějaká skutečnost opravdu vymkne lidským představám a schopnostem, bude nesdělitelná.