Maciej Ruczaj: Pánbíčkáři?
Můj oblíbený český mýtus o Polácích je „Poláci jsou konzervativní národ“. Reálná zkušenost ovšem ukazuje něco přesně opačného.
Mohl bych trochu zlomyslně říct, že do Varšavy jezdím proto, abych zjistil, co bude trendy v Praze tak za 2–3 roky. Tak tomu bylo s cyklistikou, minipivovary, veganskými restauracemi, prostě skoro se vším, co člověka napadne. Poláci z toho srovnání vychází jako bytostní novinkáři, kteří skočí po každé novotě a rádi přivítají každou změnu.
A je to samozřejmě logické. Jak může být konzervativní země, která se posledních několik století neustálé pohybuje po mapě, případně z ní zcela mizí, která přišla v důsledku dějinných katastrof o velkou část svého materiálního dědictví či společenské elity, která se neustále vytváří znovu a znovu?
Srovnejme si to s nehybností hranic České koruny, s neměnností starobylé Prahy, s Hradem jako sídlem moci od nepaměti. Máme tady polskou diskontinuitu a věčnou změnu a na druhé straně české trvání.
Odkud se tedy bere životnost představy o konzervativních Polácích? Důvody jsou jasné: církev a katolická víra. V tomto ohledu se Poláci v evropském měřítku výrazně odlišují. V polských dějinách ovšem církev většinou nehrála roli „konzervující“, ale spíše „revoluční“.
Polský katolicismus nemá své kořeny v „alianci trůnu a oltáře“, ale naopak – vycházel „zdola“. Posilovala ho ne přízeň králů, ale skutečnost, že byl jediným útočištěm v dobách, kdy Polsko mizelo z mapy.
Po prvním polském povstání proti Rusku nám zůstala píseň, která tento paradox vyjadřuje takto: „nikdy nepůjdeme s králi do aliance / před moci nikdy neohneme šíje / Kristovi my jsme pobočníci / poddaní Marie“. Víra se stala transcendentní kotvou věčné polské anarchie, nadpozemské posvěcení věčného polského neklidu.
Polsko si připomíná kněze umučeného komunisty. Jeho tělo identifikovali jen podle zvláštních znamení
Říkali mu duchovní Solidarity a farář dělníků. Polský kněz Jerzy Popiełuszko při bohoslužbách otevřeně kritizoval režim, než byl brutálně zavražděn agenty ministerstva vnitra. Dnes je považován za jeden z hlavních symbolů boje proti komunismu a ve čtvrtek si Polsko připomíná 70. výročí jeho narození. Lidé uctí jeho památku v rodných Okopech na severovýchodě Polska, květiny ale nosí i k varšavskému kostelu, kde kázal a před kterým je pohřbený.
Před časem jistý český novinář s hrůzou uváděl, že v polských školách musí místo fotografie prezidenta viset kříž. Z relace bylo zřejmé, že to vnímá jako útok na svobodu. Polská zkušenost je ovšem přesně opačná: portrét prezidenta ve škole je vstupem politiky do míst, kam nepatří. Naopak kříž je instancí, k níž se lze obracet nezávisle na tom, zda máme toho či onoho vládce zrovna v lásce.
Podle mnoha sociologů i díky tomu, že svoji sílu čerpá odzdola, byla v Polsku církev tak dlouho schopna odolávat sekularizaci. Dodnes vytváří základ občanské společnosti: „aktivita a angažovanost v řešení lokálních problémů roste v Polsku přímo úměrně míře religiozity,“ říkají průzkumy.
Zároveň také ukazuje, co je pro ni největší hrozbou: nechat se ukolébat vlastní silou, příliš se sblížit s establishmentem, zapomenout na to, že jejím živlem je pohyb, nikoli strnulost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
