Lulu - recenze Romana Sikory

Lulu

F. Wedekind, D. Jařab: LuluRežie: D. JařabV titulní roli T. VoříškováDivadlo Komedie PrahaPremiéra 6. 5. 2010recenze Roman Sikora

Někdejší inscenace Wedekindovy Lulu v brněnském HaDivadle s Janou Plodkovou v titulní roli byla s tou, kterou nedávno uvedlo pražské Divadlo Komedie nesrovnatelná. A to zejména v jedné věci. I když měla ta brněnská četné slabiny, rozhodně měla Lulu.

Lulu v brněnském HaDivadle hrála Jana Plodková

Plodková tehdy nahlížela na svou postavu s odstupem, neztotožňovala se s ní, ale předváděla ji. Předváděla podivné zvířátko, které se vrhá do víru sebeukojení. Na základě do nejzazší míry zbytnělé rozmarnosti a poživačnosti. Bez zábran, bez povědomí o morálce, bez dlouhodobějších horizontů. Vláčené jen neodbytnou potřebou uspokojování naskytnuvších se choutek. Jakoby i konec bezohledného a v jádru sebedestruktivního života, její zavraždění psychopatickým vrahem, byl pro Lulu jen erotikou nabitou hrou. A jakoby ji blízkost smrti vzrušovala snad ze všeho nejvíc.

Inscenace Lulu v Divadle Komedie v režii Davida Jařaba je postižena několika až neuvěřitelnými omyly. Jedním z nich jsou úpravy hry do psychologického realistického dramatu s výraznými úpravami textu. Bez zásadněji vyhraněných konfliktních situací, jejich ostře protilehlých poloh, které navíc nespějí ke smrti Lulu, ale jen k jejímu uvěznění. Za vraždu jednoho ze svých milenců.

Druhým omylem je obsazení vycházející hvězdičky českého filmu Terezy Voříškové do titulní role. Lulu má být neodolatelně svůdná, má v sobě mít něco, co nutí muže, aby po ní šíleli. Až k sebezničení. Aby se k ní slétali jako můry k ohni. Voříšková je jen hezká. Její Lulu si uvnitř, kromě nějakých banálních, až adolescentních depresí a neustálé nespokojenosti s tím, co má, nenese nic. Její přitažlivost na jevišti má asi zvýšit, když se po něm prochází ve vysokých botách na podpatcích, v minisukni a s velkými náušnicemi. Podobně prázdných a podle poslední módy nablýskaných žen je ovšem možné potkat v ulicích stovky. Snad by její roli ozřejmilo, kdyby se jako téma akcentovala sexuální posedlost dnešních mužů podobně fádními bytostmi jakoby sestoupivšími s reklamních bilboardů. Nic podobného se na scéně ovšem nerozvíjí. Jsme jen nuceni ztotožňovat se, potažmo mít pochopení, dokonce pociťovat soucit s ženou, která se nechává vydržovat movitými milenci, válí se v luxusu a je frustrovaná z toho, že ji stále odmítá její osudová láska.

02067459.jpeg

Lulu je zkrátka nijaká. Dozvíme se o ní jen, že byla dítětem ulice a že už jím není a že fatálně miluje jednoho muže, který ji považuje za nebezpečnou a snaží se jí zbavit tím, že ji vrhá do náručí jiných mužů. Proč ji považuje za nebezpečnou a proč se k ní i přesto stále vrací, je nepochopitelné. Nejspíš proto, že ji tak nějak miluje a chybí mu vkus. Na něčem podobném se dá smysluplné drama vystavět jen těžko.

Lulu sama nevykazuje nic, co by ospravedlňovalo sérii tragických úmrtí jejích partnerů. A ti jsou zas nejspíš jen natvrdlými slabochy. Není ani trochu nespoutaná, neuchopitelná, nebezpečná. Lulu Terezy Voříškové se jen povaluje, přešlapuje a utápí v depresích. Pokud se tvůrci s něčím podobným spokojili, svědčí to nejspíš o tom, že sami propadli poetice mediálního nebo reklamního kýče. Jeho povrchnímu důrazu na vizualitu. Na vnějškovost.

A posledním omylem inscenace je nepochopení žánru Wedekindovy předlohy. Nebo spíš úsilí převést jeho expresionistickou grotesku do komorního psychologického dramatu, trochu i impresionistického. I přes četné úpravy je zjevné, že se to nepodařilo. A také není jasné, proč by se to podařit mělo.