Lucian Freud (1922–2011)

Výtvarník zemřel ve středu 20. července ve svém domě v Londýně ve věku nedožitých 88 let. Jeho smrt oznámil umělcův newyorský agent William Acquavella, který pro televizní stanici BBC řekl, že Freud „žil pro malování a maloval až do dne, kdy zemřel.“

Mnozí ho často charakterizovali jako současného „starého mistra“, jako Rembrandta naší doby. Ovšem renomovaná výtvarná kritička nedělníku The Observer Laura Cumming napsala, že „jeho tvorba byla ve skutečnosti radikálním porušením tradice. Maloval lidi, ale ne zcela (nebo často) portréty. Maloval živé modely, ale je očividné, že tato plátna nejsou ani tak momentkami ze života těch, které maloval – modelky, magnáty, úředníky, psy, mnohé své milenky, mnohé své dcery – jako spíš scény jejich fyzické přítomnosti v jeho ateliéru.“

Lucian Michael Freud, vnuk zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, se narodil 8. prosince 1922 v Berlíně. Jeho otec, nejmladší syn proslulého psychoanalytika, byl architektem. Ihned po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 Freudova rodina uprchla z Německa do Británie. O šest let později bylo Lucianovi uděleno britské občanství. Výtvarné umění studoval nejprve v londýnské Central School of Arts and Crafts, poté na East Anglian School of Painting and Drawing v Dedhamu v hrabství Suffolk. Tam byl žákem tehdy uznávaného britského malíře Cedrika Morrise. V roce 1941 sloužil tři měsíce na obchodní lodi plující v konvojích v severním Atlantiku. Již o rok dříve mu londýnský literární a umělecký časopis zveřejnil jeho kresbu – Autoportrét. V roce 1944 měl svou první samostatnou výstavu v Lefevre Gallery v Londýně.

Věhlas získal hned po druhé světové válce jako člen skupiny britských neoromantických výtvarníků. Věnoval se zejména portrétům a aktům. V druhé polovině čtyřicátých let minulého století se také spřátelil s malířem Francisem Baconem (1909–1992), který Freuda později svým uměním a zejména věhlasem zastínil. Ale právě s Francisem Baconem a dalším významným anglickým malířem Benem Nicholsonem reprezentoval Británii v roce 1954 na 27. Benátském bienále. O dvacet let později mu prestižní londýnská Hayward Gallery uspořádala první velkou retrospektivní výstavu.

Podle historika umění Edwarda Lucie-Smithe je Freud „malíř, který je zcela vázán na svůj ateliér a který zobrazuje pouze to, co vidí před sebou. V jeho tvorbě není vzlet podobný tomu, jaký objevujeme v imaginaci Baconových děl.“ K jeho věrným příznivcům patřil například vévoda z Devonshiru, jenž si u Freuda objednal řadu portrétů i členů své rodiny. Mezinárodního věhlasu se dočkal díky výstavě pořádané Britskou radou nejprve ve Washingtonu, odkud se přestěhovala do Paříže, poté do Hayward Gallery a svou pouť zakončila v Berlíně.

Poslední velkou reprezentativní retrospektivní výstavu během jeho života uspořádala v roce 2002 londýnská galerie Tate Britain. Její kurátoři shromáždili více než 150 Freudových obrazů i kreseb. Tato expozice se poté představila také v Barceloně a v Los Angeles. Výstava zahrnovala snad všechny malířova stěžejní díla. Jedno významné plátno však na ní chybělo. Portrét Francise Bacona z roku 1951 byl totiž ukraden v roce 1988 na výstavě v Berlíně organizované Britskou radou. Přes velkou kampaň usilující o jeho navrácení, kterou před konáním výstavy v Tate Britain vyhlásila právě Britská rada (např. v Berlíně a jeho okolí nechala vylepit 2500 plakátů s reprodukcí portrétu a nabízela tři sta tisíc marek za jakoukoli informaci vedoucí k vypátrání ukradeného oleje), nebylo toto dílo nikdy nalezeno. Portrét zakoupila krátce po jeho vzniku v roce 1952 Tate Gallery za pouhých několik stovek liber. Freudův životopisec a výtvarný kritik William Feaver (pracoval pro nedělník The Observer v letech 1975–1998) řekl tehdy o tomto obrazu, že „i když svým rozměrem patří k nejmenším, je to největší portrét 20. století!“ Lucian Freud se dvakrát oženil, poprvé koncem čtyřicátých let s Kitty Garman, dcerou sochaře Jacoba Epsteina. Zachytil ji ve svém známém obrazu Dívka s bílým psíčkem. Roku 1952 se s ní rozvedl a hned o rok později si vzal lady Caroline Blackwood, dceru markýze z Dufferinu a Avy. Také toto manželství skončilo o pět let později rozvodem... I v pozdějších letech žil s mnoha ženami, ale již nikdy své svazky neuzákonil. Jak ve svém nekrologu uvedl list The Daily Telegraph, je proto obtížné přesně určit počet Freudových potomků, ale je jich nejméně 13. Mnohými byl Lucian Freud považován tak trochu za podivína, například do svého ateliéru v londýnském Holland Park, kam se přestěhoval roku 1977, si nikdy nenechal zavést telefon.

Roku 1993 se stal členem řádu Order of Merit, jednoho z nejprestižnějších britských ocenění. Jeho obraz plnoštíhlé modelky Sue Tilley nazvaný Benefits Supervisor Sleeping, který vytvořil roku 1995, byl před třemi lety prodán v newyorské aukční síni Christie´s za 33,6 miliónu dolarů, nejvyšší cenu, která byla dosud dosažena u díla žijícího umělce. Od května 2000 do prosince 2001 tvořil portrét královny Alžběty II., portrét velmi kontroverzní, některými kritiky považovaný za až urážlivý. Naštěstí se neurazilo Její Veličenstvo, takže tento portrét mohl být vystaven v úvodní expozici ve znovuotevřené Queen´s Gallery u Buckinghamského paláce v Londýně v květnu 2002. Jisté však je, a každý, kdo se s královnou setkal to musí potvrdit, že v tomto portrétu panovnici malíř v žádném případě nevystihl (což je možná slabé slovo). Zcela zřejmě nemaloval Alžbětu takovou, jaká ve skutečnosti je, ale tak, jak ji viděl on sám. To svým způsobem potvrzují i slova Williama Feavera, které zveřejnil nedělník The Observer ve svém vydání ze 24. července 2011: „Freud považoval všechny své obrazy za druh autoportrétu. Říkával, že všechny jsou autobiografií. Když se však dívám na jeho práce, vidím jeho zvláštní způsob přístupu k věcem: trochu s odstupem, trochu neohrabaně, ale úmyslně, nikoli nešikovně. Když maloval, tak v okamžiku, kdy vy nebo já bychom řekli: ,Fajn, nechám toho,´ Lucian pokračoval. Někdy to mělo katastrofální následky, ale často právě naopak. Řekl bych, že jeho práce se špatně reprodukují, což je často osud prací opravdu velkých umělců. Avšak když skutečně stojíte před jedním z jeho pláten, máte jeho obraz před sebou, je účinek mimořádný. A tento účinek je on.“