SERIÁL

Loď byla bílá a moře černé… Osudy Martina Holuba

Martin Holub v ateliéru

Rozhlasové paměti česko-amerického architekta, o kterém je v souvislosti se společenstvím významných Čechů, kteří mají dlouholetou rezidenci v USA, slyšet zejména ve spojitosti se záchranou a obnovou Českého národního domu na Manhattanu. 

Se vzpomínkami pro rozhlasové Osudy začal ve svém ateliéru v blízkosti Central Parku opravdu z gruntu - od podnikavého dědečka, který si na samém začátku 20. století zaplul pro turbínu až do Clevelandu. O šedesát let později dorazil na americký kontinent jeho vnuk Martin. Před tím ale v historii rodiny nastaly převratné události, o kterých Martin Holub mluví poutavě, s humorem a často i nadsázkou, i když šlo mnohdy doslova o život. Jeho barvité vyprávění je vlastně mini kronikou historie naší země ve 20. století.

Jedna ze staveb architekta MArtina Holuba - Dominikánská kaple ve Sparkillu, New York

Rodinné zázemí

Dědeček Martina Holuba, Bohumír Jeřábek, se narodil v roce 1875 ve vísce Sebranice na Moravě. Jako nejmladší syn v rodině nezdědil mlýn, ale bylo mu umožněno vzdělání. Coby inženýr chemie snil o své vlastní továrně. Podařilo se to díky sňatku s bohatou dcerou úspěšného průmyslníka. Do této podnikatelské rodiny, která nikdy neváhala riskovat, se narodila dcera Miloslava, později Holubová, matka architekta Martina Holuba, která byla pro jeho život, jak vyplývá z vyprávění, asi nejdůležitějším člověkem. Kunsthistorička, spisovatelka, vzdělaná, šarmantní, kultivovaná a odvážná žena, v jejíž rodině byl častým hostem Jan Patočka, a která stála například u zrodu Charty 77. „Zázemí mých rodičů nemohlo být rozdílnější,“ vzpomíná na otcovu linii Martin Holub. Dědeček byl vrchním berním ředitelem Hlavního města Prahy. Martinův otec zase právník, vrchní magistrátní rada: „Rozvážný a pevný jako Gibraltar a mámě velmi imponoval. Ale manželství dlouho nevydrželo, rodiče se rozvedli, když mi bylo šest let. Trauma to pro mě nebylo, s tatínkem jsem byl velmi často.“ Poetické vzpomínky šestiletého chlapce na konec války i dojemné zážitky ze dnů, kdy nechybělo mnoho a členové rodiny mohli přijít o život. Přesto žíznivým německým zajatcům podávaly pražské ženy vodu, včetně jeho matky.

Martin Holub s maminkou Miloslavou na Long Islandu v roce 1988

S Chrobákem na pokoji

„Ten stejný učitel, který nás učil němčinu, nás v mé čtvrté obecné začal učit rusky. ´Zapomeň na komunismus, mysli na Dostojevského, na Lermontova, máš jedinečnou příležitost se naučit světovou řeč´, domlouvala mi matka. Ale já jsem nenáviděl všechno, co bylo spojené s komunismem.“ Martinu Holubovi se není proč divit. Všichni členové jeho rodiny byli po třech letech zdánlivé svobody označeni za nepřátele lidu, mnozí vykázáni z Prahy, část z nich emigrovala. V roce 1950 byla jeho matka vzata do vazby na Pankrác, kde ji zadržovali 18 měsíců, a z jedenáctiletého Martina se tak stává chovanec internátní chlapecké školy v Poděbradech. Právě odtud se znal s „Chrobákem“, Václavem Havlem, který o mnoho let později, už jako prezident naší země, při setkání s Martinem Holubem během své první oficiální návštěvy USA bez váhání vyhrkl číslo pokoje, který spolu jako chovanci obývali, včetně dalšího spolunocležníka, vnuka Antonína Zápotockého, kterého si komunisti drželi v republice jako rukojmí. Kuriózní situace té doby vyvolávají z Holubova vyprávění úsměv na rtech i mrazení zároveň.

Jedna ze staveb architekta Martina Holuba - Patricia Lane house v Hudson Valley

Vidina Londýna

Následovalo nedobrovolné vystěhování Martinovy rodiny na Žižkov, živoření, i její náhlé „zbohatnutí“, a to když Martinova matka prodává dílo Joži Uprky. Brzy ale peníze utratila za dva obrazy Libora Fáry. Život se ustálil v době, kdy Miloslava Holubová vyučovala dějiny umění na UMPRUM. V roce 1956 došlo k uvolnění politické situace a Martin Holub odchází z žižkovského gymnázia do Dejvic, na školu architektury. Ve vzpomínkách se vrací k další kuriózní situaci, na konec svých studií, kdy nechybělo mnoho a závěrečný diplom neobdržel. A další historické události zamíchaly životem Martina Holuba. V roce 1967 dovoluje strana a vláda začínajícímu architektovi na rok odjet do Londýna. Za ním se později vydává jeho první manželka, architektka Eva Jiřičná. Téměř na den přesně, kdy se měl vrátit zpět do Čech, dorazily do Prahy ruské tanky. Martin Holub okamžitě získává povolení k prodloužení pracovního pobytu. „S mámou jsme se naposledy viděli v roce 1969, to bylo ještě v Paříži, a pak už jsme si jen dlouhé roky psali.“ 

Jedna ze staveb architekta Martina Holuba - Gheytarieh apartmány v Teheráně

V New Yorku a ještě dál

Proč se v lednu 1970 vydává Martin Holub na lodi přes oceán do New Yorku? Za jakých okolností se v něm rozhodl zůstat? Co měl jako architekt společného se státem Tennessee nebo dlouhé roky s Íránem? Jaká náhoda způsobila, že poznal ve svém sousedovi z newyorské ulice Jiřího Voskovce a jak se seznámil s věhlasným americkým architektem českého původu Janem H. Pokorným? Co vše museli společně udělat pro záchranu Českého národního domu na Manhattanu a kterých svých prací si architekt Holub nejvíce považuje? Proč jako na začátku zůstává teď Martin Holub ve svém ateliéru sám a jaké důvody ho vedly k tomu, že vloni odmítl zakázku na výstavbu osmipatrového bytového domu v Harlemu? Vyprávění Martina Holuba v ateliéru s velkolepým výhledem na Manhattan bylo strhující, zábavné, napínavé a poměrně rozsáhlé. I z toho důvodu nezbylo pro jeho mnohé životní peripetie v pětidílných Osudech místo. Naštěstí, aspoň pro ty, kteří čtou v angličtině, je zde čerstvě vydaná kniha jeho pamětí Martin´s Scribbles (Martinovy čmáranice), které sepsal u příležitosti svých loňských osmdesátin.

Jedna ze staveb architekta Martina Holuba - Lake Drive House v  Rhinebecku

„Nikdy jsem svého rozhodnutí nevrátit se do Prahy nelitoval, protože to by byl velice smutný život. Tenkrát jsem si skutečně myslel, že je to na doživotí, a kdybych žil s rozpolcenou duší, že se mi bude stýskat po mé vlasti, to by k ničemu nevedlo. Navíc, byl jsem tak časově vytížen, že jsem na nějaké stýskání neměl prostor. Nakonec jsem rád, že věci dopadly tak, jak dopadly. A nyní? Je potřeba uvolnit místo mladším a uznat dobu,“ vyznává v závěru Osudů Martin Holub.

Jedna ze staveb architekta Martina Holuba - Rokeby condos v Nashvillu

Připravila: Renáta Spisarová
Technická spolupráce: Aleš Huber

Spustit audio