Lidstvo je jako padající meteorit. Náš svět si zničíme sami, říká estonský režisér Tiit Ojasoo

23. říjen 2018
Revoluce, Teatr NO99

Co může dnes znamenat revoluce? Tím se v inscenaci Revoluce zabývá estonský soubor Teatre NO99 který zahájil 3. ročník pražského divadelního festivalu Palm Off Fest.

Řešit v současné době otázku revoluce?! Chápu, že si řada lidí bude klepat na čelo a říkat si, proč se tímto tématem v 21. století vůbec někdo zabývá, zvláště když máme z minulosti tolik špatných příkladů nevydařených revolucí. Takže my naší inscenací rozhodně nechceme vyzívat k revoluci, která by vyústila v další nezdar, neřku-li společensko-politickou destrukci. My se na revoluci díváme z trochu jiného úhlu, tedy spíše jako na proces změny. A něco se skutečně musí brzy stát. A to, co se stane, už člověk neovlivní. To si příroda bude řídit sama.
Tiit Ojasoo

Evokuje mi to apokalyptické téma. Symbolika zániku prostupuje vaši inscenaci v mnoha rovinách. Mluvíme-li ale o roli jedince v tom dění, můžeme pak chápat revoluci jako jakousi apokalypsu? A jakou konkrétní roli v tom hrajeme my jako společnost?

Vy snad nemáte pocit, že totální kolaps prostředí, ke kterému se schyluje, není způsobem námi lidmi? Nikoli vesmír nebo příroda sama, ale my jsme tou příčinou zániku, my jsme ten ničivý meteorit, který se na naši zemi valí a zničí ji. My jsme příčinou všech změn. Nemá smysl to házet na cokoliv jiného. Navíc apokalypsou to nazýváme my. Pokud se na to podíváme z perspektivy přírody, tak ta bude jedině ráda, když se lidstva zbaví.

Revoluce, Teatr NO99

Anebo můžeme my iniciovat revoluci, díky níž si uvědomíme, jaká příkoří naší planetě způsobujeme?

Možná ano. Já určitě nejsem ten typ pesimisty, který má pocit, že všechno je ztraceno a jediné řešení je se vším skoncovat. Já naopak věřím v to, že jako lidé můžeme řadu věcí souvisejících s naším životem změnit. Někdy stačí málo. Teď to sice bude znít trochu naivně, ale někdy skutečně stačí táhnout za jeden provaz, být spolu, pokusit se o společnou věc.

Na samožerech si smlsnou Kanibalky. David Drábek v divadle Rokoko režíruje svou hru

Kanibalky: Soumrak samců v divadle Rokoko

Magickou detektivku a zároveň politickou satiru Kanibalky: Soumrak samců přímo pro divadlo Rokoko napsal dramatik David Drábek, v jehož režii ji Městská divadla pražská uvádí. Úvodní píseň k inscenaci nazpívala herečka Aňa Geislerová.

Lidský život je pro vás bezesporu důležitou hodnotou. Jaké další jste se ještě rozhodl zdůrazňovat ve svých inscenacích?

To, co považuji v divadle za důležité, je moment sdílení. Na jedné straně velmi nedemokratický, protože rozhodujícím článkem je režisér, ale na straně druhé silně kolektivní, zvláště díky tomu, že se snažíme společně dojít konsensu, protože řešení hledáme společně.

Věříte v to, že divadelní představení má sílu a moc něco změnit, ať už ve vztahu k jednotlivci nebo celému kolektivu?

Myslím, že to nejsilnější, co může divadelní představení divákovi nabídnout, je to, že s ním může emocionálně otřást. Že díky divadlu může dosáhnout určité katarze, pohnutí či poznání. Přirozeně to všechno může být spojeno s intelektuálními hodnotami. Ale jenom divadlo může člověka pohltit komplexně, fyzicky, emocionálně i racionálně. Ideální je, když člověk opouští divadlo a není schopen přesně pojmenovat, co právě viděl a zažil. Pokud v něm takový zážitek rezonuje ještě několik dní poté, je to přesně typ divadla, který já vyhledávám a který i vytvářím.

Revoluce, Teatr NO99

Obrazy, které v představení vytváříte, jsou mnohdy překvapivé a možní i trochu frustrující. Co ale nutí k zamyšlení je čas, který nám dáváte jako divákům na to, abychom tyto obrazy vstřebali. Inscenace Revoluce je plná velmi dlouhých obrazů, kde se stále dokola opakuje jeden prvek, například točení dokola. Jak v divadle o čase smýšlíte?

Pojem času je v divadle určitě problematický. Myslím, že divadlo by mělo lidem, kteří do něj unikají z každodenního shonu, dát možnost se zklidnit. To je také jeden z důvodů, proč inscenace Revoluce začíná víc než 15minutovou dlouhou dervišovskou scénou, v níž se herci pouze točí okolo své osy. Jistě, mezi diváky se najdou tací, které to začne po chvíli nudit. Ale najdou se i ti, kteří budou schopni vnímat tempo a rytmus takové scény. Divák zkrátka musí přistoupit na tuto hru, začít se soustředit, být trpělivý, plně se tomu odevzdat.

Kdo lže, nebojí se slov. Topolův opus Konec masopustu v Divadle na Vinohradech

Konec masopustu ve Vinohradském divadle

Nejslavnější dramatického dílo Josefa Topola – Konec masopustu – uvádí Divadlo na Vinohradech v režii Martina Františáka. Hra, která se odehrává v době kolektivizace, je obrazem rozpadu tradičních hodnot i přirozených vztahů mezi lidmi. Sledujeme souboj jedince se společností ve vypjaté chvíli, čili nahlížíme do běžného lidského života.

Text, který v inscenaci zaznívá, působil jako moderní báseň s prvky mytologie. Jaký je tedy vztah mezi současným a mytologickým v této básni, která mnohdy působila jako nezadržitelný proud slov?

Máte pravdu v tom, že i přesto že samotný text vyznívá jako mytologický příběh, vypráví o aktuálních tématech. Autor textu – Haso Krul – ho dokončil v roce 2004, přičemž impulzem pro napsání byl teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001. Mytologií se inspiroval proto, že reflektuje stvoření světa, jeho zničení a jeho znovu stvoření. Ve svém textu se tedy Haso Krul zabývá tím, jak byl svět zničen a pak znovu stvořen skrze tanec, protože tanec dává vzniknout vždy něčemu novému. Společně s ním a jeho básní se tedy v inscenaci Revoluce snažíme říci, že destrukce neznamená konec, ale může znamenat začátek nového světa.