Kdo lže, nebojí se slov. Topolův opus Konec masopustu v Divadle na Vinohradech
Nejslavnější dramatického dílo Josefa Topola – Konec masopustu – uvádí Divadlo na Vinohradech v režii Martina Františáka. Hra, která se odehrává v době kolektivizace, je obrazem rozpadu tradičních hodnot i přirozených vztahů mezi lidmi. Sledujeme souboj jedince se společností ve vypjaté chvíli, čili nahlížíme do běžného lidského života.
Začíná jaro a maškary vstupují, kam se jim zachce. Příběh Konce masopustu se odehrává v blíže neurčené vesnici. Na toto místo přijíždí tajemník, aby přesvědčil posledního soukromého rolníka Krále, vstoupit do společného družstva. Doba proměny vesnice v padesátých letech minulého století je ve hře obrazně vylíčena skrze pravdivě napsané postavy.
Režisér Martin Františáck chová společně s celým tvůrčím týmem úctu k dílu režiséra Emila Františka Buriana, který měl vliv i na Josefa Topola. Vizuální pojetí inscenace ve Vinohradském divadle bude podle něj značně expresionistické, aby naplnila sílu Topolova slova v obřadním i poetickém gestu.
Mluvíme o rituálu v době, která má ne-rituály. To znamená pokažený rituál, který přináší ideologie a zneužívá ho. A my jsme toho každodenně svědky. Slovo samo o sobě dokáže být také velmi silné, zvláště u Topola. Dokáže mít doslova rituální charakter.
Martin Františák
Hra Josefa Topola z 60. let minulého století patří i dnes mezi nejlepší česká dramatická díla. Můžeme ji číst nejen jako dobové vesnické drama, ale také jako básnicky obraz proměny společnosti a dějinného zlomu, říká dramaturg Jan Vedral.
Ve hře jsou patrné dobové obsahy. Je to obraz české vesnice likvidované kolektivizací a modernizací. Obraz místa, kde se proměňují vztahy k hodnotám, k bohu, minulosti, půdě i rodině. Někteří lidé proměně vzdorují, což je ve hře rodina soukromě hospodařícího rolníka Krále. Jako jediná se ve vesnici nevzdala svých polností, a tudíž je na ni vyvíjen všemožný tlak.
Jan Vedral
Martin Františák oslovil ke spolupráci na inscenaci scénografa Marka Cpina a kostýmní výtvarnici Evu Jiřikovskou. Scénickou hudbu složil Matěj Kroupa, který podle Martina Františáka objevil pro inscenaci v hudbě potřebný expresionismus.
Přináší něco, co cítil i Josef Topol, který říkal, že byl v případě maškar inspirován Lidovými suitami Emila Františka Buriana, takže ta hudba se dá v něčem nazvat vážnou. Maškary rozhodně nejsou ilustrací potácivých přiopilých postav. Topolovy maškary jsou zdivadelněním maškar, které se mění v lidi. Na jedné straně je maškara, která je součástí rituálu, a na druhé ta, která se rituálu vymkne a začne napadat ty slabé.
Martin Františák
