Lidé nepotřebují mít jednu identitu, říká držitelka Man Bookerovy ceny Kiran Desai

14. říjen 2018
Kiran Desai

Co je možné ztratit a co získat, když se rozhodneme opustit rodnou zemi a zakořenit v zemi jiné? Jak propast mezi dvěma světy ovlivňuje myšlení a pocity lidí, kterých se tato zkušenost bezprostředně dotýká? I o tom je v pořadí druhý román indické spisovatelky Kiran Desai nazvaný Dědictví ztráty, za který v roce 2006 získala prestižní Bookerovu cenu. Román autorka připomněla na Festivalu spisovatelů Praha.

Narodila jste se v Indii. Ve 14 letech jste s matkou nejprve odešla do Británie, později do USA, kde jste vystudovala univerzitu a následně tam zůstala. Do jaké míry v Dědictví ztráty reflektujete svou vlastní životní zkušenost?

Dědictví ztráty je román, který do značné míry vychází z mých zkušeností. Původně jsem si ale myslela, že napíšu román o newyorských imigrantech. Žila jsem tehdy v New Yorku, kde mě doslova na každém rohu potkávaly neuvěřitelné lidské příběhy. Příběhy pákistánských, íránských nebo jakýchkoli jiných číšníků a taxikářů, jejichž cesta do Států byla často nepředstavitelně klikatá. Začala jsem tyto příběhy zapisovat a konfrontovat je se svou vlastní cestou. Viděla jsem, jak jsme všichni uvězněni mezi dvěma diametrálně odlišnými světy, mezi světem z něhož pocházíme, a světem ve kterém žijeme.

Básníci jsou proroky dnešní doby, říká íránský antropolog Abolghasem Esmailpour

Abolghasem Esmailpour

Jedním z významných hostů Festivalu spisovatelů Praha byl íránský antropolog Abolghasem Esmailpour. Představil na něm své básně i pohled na problematiku živého zla v současném světě. Mozaika vám s ním nyní nabízí rozhovor.

Co jste vy sama životem v cizině ztratila a co jste naopak získala?

Mám pocit, jako bych emigrací ztratila půlku své inteligence. I dnes si velmi jasně uvědomuji, že kdybych žila v Indii, byla bych naprosto jiným člověkem a tím pádem i jinou autorkou. Zajímala by mě jiná témata a život své komunity bych znala mnohem lépe. Měla bych možnost věci soustavně pozorovat, vnímat je v čase a napříč časem, napříč generacemi. Mít možnost něco trvale a zblízka pozorovat, to je jedna z největších potřeb spisovatelů.

Dědictví ztráty je románem z mnoha stran nahlížejícím otázku lidské identity. Pomohlo vám psaní ujasnit si tu vaši?


Rozhodně. Nejdůležitější ze všeho pro mě bylo porozumět souvislostem mezi mojí životní cestou a cestou mých rodičů a prarodičů. Literatura pro mě v tomto případě měla velmi praktický smysl. Umožnila mi dát si všechny souvislosti dohromady. Uvidět svůj život i osud své rodiny v podobě, které jsem konečně byla schopná porozumět.

Kiran Desai

Vnímáte se jako Indku, nebo jako Američanku?

Čím dál víc cítím, že nepotřebujeme mít jednu identitu, patřit na jedno místo. Identita není něco pevně daného. Je to naopak něco velmi flexibilního a „pohyblivého“, může se rozvíjet nejrůznějšími směry. Záleží na řadě okolností – nejen z jaké země a kultury pocházíte, ale také čím se zabýváte, čím se obklopujete, s kým žijete. To mě naučila imigrace. Že je tu nespočet variant, že máme nespočet možností jakou cestou se vydat, kým se stát. Což je pro spisovatelku samozřejmě nádherná a nezaplatitelná lekce.

Román Dědictví ztráty je zároveň neúprosnou studií dopadu britského kolonialismu na osudy Indů a Indek. Jak moc je z vašeho pohledu dědictví kolonialismu v Indii živé dnes? A je to i dnes, kdy mnohem větší vliv než Británie celosvětově drží USA, aktuální téma?

Čtěte takéAbyste mohli zabíjet, musíte se dobře dívat – stejně jako návštěvníci galerie, říká režisér Julian Hetzel

To je velmi zajímavá otázka. Chtělo by se říct, že kolonialismus už na současnou Indii nemá žádný vliv. Jistě by to ráda řekla řada Britů, ale i Indů. Na jednu stranu se zdá, jakoby to bylo už dávno. Zase tak dávno to ale není, protože Indie se stala samostatnou až v roce 1947, éra kolonialismu je tedy stále v živé paměti. Já sama jsem se narodila rodičům, kteří žili v Indii patřící Velké Británii. Pro generaci mých rodičů bylo osamostatnění Indie velkou životní událostí. S velkým napětím sledovali rozparcelování Indie na Indii, Bangladéš a Pákistán, s napětím sledovali drastickou proměnu země. Dnes si miliony lidí v Indii myslí, že ke slovu by mělo přijít obnovení a prosazení autentické indické kultury, že Indie by se měla vrátit do pomyslné slávy starých časů. To vše je jistě důsledkem kolonialismu, stejně jako obviňování a hanění Britů, kterého je stále všude plno. Řada lidí z akademického prostředí se domnívá, že současný vzestup hindského fundamentalismu, vzestup zájmu o hindské jazyky, snaha zvrátit „pozápadnění“ země, je právě důsledkem kolonialismu.

Jsme rozpolcení. Všichni žijeme mezi tradicí a současností, říká čínský básník Jidi Majia

Jidi Majia na Festivalu spisovatelů, 2018

K prastarým kulturním tradicím a rituálům etnika Nuosu se ve své tvorbě celoživotně vrací čínský básník Jidi Majia. Přestože jeho umění vychází z magické staré Číny a poezie divokých Chladných hor v jihozápadním Sečuánu, jeho tvorba je univerzální a reflektuje život i problémy moderního člověka.

Po Dědictví ztráty následuje dlouhá odmlka, na novém románu pracujete už deset let. Podobně dlouhou pauzu jste si dala i po románovém debutu nazvaném Povyk v guávové zahradě. V jednom rozhovoru jste řekla, že to bylo proto, že jste se snažila vydat úplně jinou cestou. Platí to i v tomto případě?

Sama sobě kladu tuto otázku neustále. Ráda bych psala rychleji. Problém je ale v tom, že jsem zapomněla, že píšu knihu. Psaní se totiž stalo mým životem a můj život psaním. Je to velmi podivná situace, a upřímně se přiznám, že neznám žádné jiné spisovatele a spisovatelky, kteří by žili podobně. Píší, ale většina z nich u toho má i svůj osobní život, mají děti, rodiny. Já jsem ale psaní totálně propadla, píšu neustále. Když se dívám na svůj život, zjišťuji, že reálně vlastně neexistuje, existuje jen to, co jsem nechala a nechávám na stránkách papíru.

Jaké bude téma, příběh vznikajícího románu?

Román se bude jmenovat „The Loneliness of Sonny and Sonya“. Bude to příběh o samotě, o osamocenosti v dnešním globalizovaném světě. Základní linkou je milostný příběh, vztah dvou lidí, kterým se nikdy nepodaří se v pravém smyslu slova potkat, a to právě díky všem osamělostem globální doby, které jim vstupují do cesty.