Léto s banjem
Banjo, nástroj původně ze západní Afriky, představuje sice symbol bluegrassu a country. Poslední dobou na něj ale hrají i muzikanti velmi odlišných stylů a jejich nahrávky tím získávají až nečekané příchutě.
Dvanáctičlenná berlínská skupina 17 Hippies nemá nic společného s psychedelií květinového hnutí. Zato opravila vžitý názor, že Němci už dnes nemají smysl pro jiskřivou hudbu. Nové album Phatom Songs jim pomohl natočit americký producent DJ Foster (Marc Ribott, Patty Griffin, T-Bone Burnett) a dodal mu posmutnělý ráz.
Sarah Jarosz, dvacetiletou zpěvačku a multiinstrumentalistku z Texasu, i na druhém album Folow Me Down doprovází hráčská elita: Béla Fleck, Jerry Douglas, Stuart Duncan nebo Punch Brothers. Znovu se také hlásí jako silná autorka ochotná přiznat lásku k britským Radiohead a Dylanovi.
Baskery jsou tři blonďaté sestry Bondessonovy ze Švédska. Odchované rockovým tátou, kombinují odvážně bluegrass, rockabilli, country nebo blues. Říkají tomu killbilly, banjopunk případně mud-country. Třicetileté, suverénně vyhrané muzikantky udržují i na albu New Friends napětí bez brnkání na ženskou strunu: „Nejsme žádná dívčí kapela ani klon Dixie Chicks.“
V Anglii neustále probíhá debata o sběratelském díle Cecila Sharpa, který v 19. století shromáždil po vesnicích na pět tisíc písní a nápěvů a stejně jako národní tanec morris je pomohl zachránit od zapomnění. Cecil Sharp je sice považován za kmotra anglického folku, nicméně odborníci a znalci mu vyčítají, že písně upravoval, zbavoval syrovosti a z textů odstranil jakékoliv zmínky o sexu, vraždách a násilí, čímž je výrazně znehodnotil. Neil Pearson, ředitel Shrewsbury Folk Festivalu, ale nad věhlasným sběratelem hůl nezlámal: po předloňském Darwin Song Project si tentokrát vymyslel Cecil Sharp Project a u mezinárodní osmičky hudebníků objednal skladby reflektující sběratelův osobní život, s důrazem na Sharpův pobyt v podhůří Appalačských hor v letech 1916-1918.
A na závěr se obloukem vrátíme do Afriky. V Lubumbashi, hornickém městě regionu Copperbelt, ležícím na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo, území proslulém těžbou mědi, se hraje lokální styl karindula. Jeho zvuk stojí na obřím banju vyrobeném z dvou set litrového naftového barelu potaženém kozí kůží. Hráč na něm pohodlně sedí a prsty kmitá po čtyřech strunách podložených cárem pytle od mouky, čímž dociluje bzučivě perkusivního basového zvuku. Nástroj a styl pochází ze 70. let, kdy se skupiny staly součástí pohřebních rituálů a slavností. Belgický producent Vincet Kenis (Konono No.1, Kasai Alstars, Staff Benda Bilili) na albu The Karindula Sessions: Tradi-Modern Sounds zachytil během pouličního koncertu čtyři konžské skupiny.
Hudební část středeční Čajovny 28. září připravil Jiří Moravčík. V té divadelní vás čeká ohlédnutí za uplynulou sezonou Nové scény Národního divadla a její výhledy do budoucna. O tom všem je rozhovor Kateřiny Leškové-Dolenské s dramaturgem Danielem Přibylem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
