Leonid Nikolajevič Andrejev: Deník 1914–19 (poznámky soukromého charakteru, jen pro mne)

Leonid Andrejev se narodil v Orlu roku 1871. Po studiu práv v Moskvě a Petrohradě pracoval u soudu, psal soudničky, fejetony a recenze. Postupně se věnoval próze a dramatům. V líčení mezních a iracionálních situací – obnažujících člověka – navázal na psychologismus F. M. Dostojevského a na novelistu V. M. Garšina. Slohově jej lze částečně zařadit do širokého proudu expresionismu (Život Vasilije Fivejského, Červený smích), jeho dramatická tvorba bývá pokládána za prolog existencialismu, absurdity a grotesky (Černé masky). V Čechách byl oblíben a již od počátku dvacátého století překládán. Zemřel na srdeční infarkt v září 1919 ve Finsku.

Zde také napsal Deník 1914–1919, soukromý, patrně ne zcela určený k publikování. Je to textová mozaika, zaznamenávaná v různých obdobích dne, často v nocích, plných pochyb o možnosti psaní (týkajících se mimo jiné nedokončené prózy Satanův deník), o budoucím – nejen osobním – osudu. Občasné „dny blaha“ Andrejev nacházel v radosti z plavby na moři, ve fyzické práci v sadu. Dva obrozující živly, láska a moře, kontrastují s nebezpečnými událostmi blízké války a revoluce, s bolestně prožívanou tragédií decimovaného Ruska.

Účinkuje Igor Bareš|foto: Elena Horálková

Střídají se zde polohy beznaděje, podněcované neurastenií a tělesnými bolestmi, bilancování a strachu o děti (jejichž transcendující sílu si Andrejev v nelehkých podmínkách finského útočiště uvědomoval) s láskou k vlasti a krátkodobou nadějí zachránit se plánovanou cestou do Spojených států.

Tímto dílem velké samoty a vystřízlivění z bývalé víry v revoluci (a naopak uvědomění si potřebnosti ruských reforem) procházejí pasáže obviňující bolševickou rozkladnou moc, „apostrofující“ vražedné dílo Lenina a Trockého (rovněž jejich „pomahače“, svého bývalého přítele Gorkého), kteří zničili Rus, ale i chvíle milostného snění, nadšení a opojení proměnlivou krásou přímořské krajiny.

Andrejevův Deník 1914–1919 – spolu s politickým esejem S. O. S., zoufalým provoláním světu o pomoc, napsaným v roce autorovy smrti – z ruštiny přeložila Ludmila Dušková a vydalo jej roku 1998 nakladatelství Brody.