Plný energie a talentu, jako nebroušený diamant. Pavel Landovský očima Jana Kačera

33 fotografií

Se souborem ho pojilo hluboké přátelství, v rámci nějž se herci vzájemně ovlivňovali, i vášeň pro ruskou klasickou dramatiku, ke které se divadlo programově hlásilo: „Tak jak on hrál Lopachina [Višňový sad], který o sobě říkal, že začínal jako bezvýznamný človíček se žlutými botami, a pak koupil ohromný sad a stal se s ním majitelem poloviny Ruska – to byl osud Lanďákův. Nebo když hrál Astrova [Strýček Váňa], přišel na scénu a řekl ‚Zemřel mi pacient na tyfus’, tak celé divadlo plakalo, protože mu to věřilo… Když potom přijel slavný herec Tabakov hrát u nás Revizora, druhý den už byli s Lanďákem kamarádi – nejen jako partneři na flámy, ale jako geniální spoluherci.“

Jiří Hálek, Jiří Hrzán, Josef Abrhám, Pavel Landovský, Václav Kotva, Josef Vondráček a František Husák v inscenaci Revizor, 1967|foto:Miloň Novotný,Činoherní klub

Lanďák byl něco jako atomová elektrárna, která popohání mlejnek na maso. Byl tak plný energie a plný talentu… jako nebroušený diamant.
Jan Kačer

Pohyboval se v okruhu disentu a začal se profilovat také autorsky: „Pod pseudonymem začal dokonce psát hry pro rozhlas a napsal seriál, ve kterém hlavní roli hrála Švorcová a ani nevěděla, že čte texty zakázaného Landovského. Pro Pavla to byla samozřejmě obrovská zábava.“

Po srpnu 1968 napsal pro Činoherní klub hru Hodinový hoteliér, kterou nastudoval Evald Schorm s hostujícím Oldřichem Novým. Mocenský zásah roku 1976 však ukončil jeho angažmá a rok po podpisu Charty 77 a nátlaku StB byl donucen k emigraci. Účinkoval pak ve vídeňském Burgtheateru a do vlasti se vrátil až v době sametové revoluce. Usadil se v Divadle Na zábradlí, ale vystupoval i na dalších pražských scénách, včetně Národního divadla. Zemřel roku 2014 ve věku 78 let.