Kvarteto. Útržek z telenovely
Kvarteto, nový film Miroslava Krobota, není přesvědčivou reflexí jisté generace, ani filosofickým filmem, nefunguje ani žánrově jako komedie či drama. Nemá začátek, gradující konflikt, ani konec.
Oba filmy režiséra Miroslava Krobota a scenáristy Lubomíra Smékala se vyznačují tím, že se do nich příliš neotiskují témata, která si tvůrci zvolili k pojednání. Díru u Hanušovic v jednom rozhovoru označili za film o „vyrovnávání se lidí s pocitem vlastní bezmoci, ztrátou hodnot a přirozené morálky“, zatímco jejich novinka Kvarteto má vypovídat o povaze štěstí, lásky a touhy. To jsou jevy dosti abstraktní a různí filmaři jejich mnohotvárnost ohledávají různými způsoby. Todd Solondz ve Štěstí (1998) a Tomasz Wasilewski ve Spojených státech lásky (2016) sestavují mozaiky osudů z mikrodramat, v nichž vícero postav zakouší lásku každá jinak a nalézá štěstí či neštěstí každá v něčem jiném. Gaspar Noé ve filmu Love (2015) vypouští hlavního hrdinu na sexuální trip od jedné milostné praktiky ke druhé. Zatímco tyto filmy různorodost nejen duchovní lásky a štěstí vystihují reprezentativní rozmanitostí protagonistů a jejich zkušeností, Kvarteto vrcholí nepřekvapivými zjištěními, od nichž se jiní tvůrci teprve odráží k něčemu originálnějšímu.
Sterilní nuda a chcípáctví
Krobot se v Kvartetu přesouvá do Olomouce a do žánru generačního komediálního dramatu ze života čtyř středostavovských třicátníků. Simona, její přítel Robert, její potenciální milenec Tomáš, a stranou tohoto milostného trojúhelníku stojící samotář Funés, jemuž jde čistě o hudbu, utváří společně smyčcové kvarteto, nacvičující pro svůj koncert krásné avantgardní skladby Aloise Piňose. Krobot se Smékalem jimi všemi kreslí podivný obraz současných třicátníků jako malátných, sexuvzdorných mátoh bez energie, bez vášně, bez neřestí a hlavně bez sociálního pozadí. I ze srovnání s generačními komediemi předešlých dekád, reflektujícími třicátníky jako pestrou směs individualit (např. Samotáři Davida Ondříčka či Zoufalci Jitky Rudolfové), vychází Kvarteto jako sterilní nuda, v níž postavy, podobné si jako vejce vejci, nevytváří pluralitní průřez svou generací. Jako by jediným, co se do nich ze skutečnosti vepsalo, byl paralyzující strach ze změny. Vidíme to na milostném propletenci, kdy se Robert bojí odhalit, že svou přítelkyni přistihl s Tomášem, který má naopak strach udělat krok od laškování s ní k něčemu závaznějšímu, co by ohrozilo jeho zažité single pohodlí. Je v tom kus pravdy, že lidé se bojí opouštět domnělé jistoty jakkoliv nevyhovujících, nerovných a v podstatě nešťastných vztahů – mezilidských, pracovních i jiných –, ale z hlediska dramatického nás to zavádí opět na pole tzv. chcípáckého filmu, na nějž mají Češi patent: k negativistickým, pasivním postavám bez cílů a ambicí, které sledujeme v jakémsi mezičase, kdy jejich životy uvízly na mělčině. Robert v pojetí Lukáše Melníka značnou část filmu jen prosedí na gauči nebo v sauně a otráveně dává najevo, jak se mu nechce nic dělat ani říkat, aby se ve vnějších kulisách jeho života něco nezměnilo. Jeho závěrečné gesto nás vyzývá k odevzdanosti a pasivitě – že není radno měnit to, co nefunguje, protože změna by mohla být ještě horší.
V Kvartetu mění Krobot krom prostředí i význam, přikládaný jazyku. Mlčenlivost dlouhých statických scén Díry u Hanušovic, přenášejících na diváka prožívání okamžiků nudy postavami, vystřídaly proudy řeči. Zatímco Bohdan Sláma se podstaty štěstí ve svém stejnojmenném filmu z roku 2005 dotkl upřednostněním řeči filmové před tou verbální, Kvarteto jej zkoumá především slovy. Demonstruje to přednáška psychoterapeutky o štěstí na jakési univerzitě třetího věku, kde si shromáždění penzisté dělají poznámky do notebooků, jako by je minul celý život. Filosofovat se daří interpretačně otevřeným, dialogově sporým a audiovizuálně výrazným dílům jako je Křižáček (2017) Václava Kadrnky, ale přímočaře polopatickému Kvartetu nikoli. Pokud Krobot v jednom rozhovoru tvrdí, že „Dejvické divadlo je blízké filmovému hraní“, pročež se z něho rekrutují herci do filmů, řekl bych, že Kvarteto potenciál filmového média příliš nevyužívá a vrací se především skrze herectví a dialogičnost zpět k divadlu.
Čím vším Kvarteto není
Pro Kvarteto je rovněž typická předvídatelnost point, ať jde o opakované fórky o ovcích, které vždy zvolí variantu za bééé, nebo o akci na „záchranu“ Tomáše, k němuž na domovní střechu dost dlouho šplhají nic netušící policisté jen pro ubezpečení, že nejde o sebevražedný pokus. Skutečného komika má Krobot jen v Jiřím Schmitzerovi coby zenovém hospodském, který svůj podnik obsluhuje vsedě nad pivem a sází dálnovýchodně mudrlantské hlášky, v čemž ostatně není sám, ale jako jediný je umí přirozeně podat.
Stejně jako není Kvarteto ani přesvědčivou reflexí jisté generace, ani filosofickým filmem, nefunguje ani žánrově jako komedie či drama. Nemá začátek, gradující konflikt, ani konec. Připomíná útržek z telenovely, sledovaný bez povědomí o tom, co se odehrálo v předešlých 250 epizodách a s vědomím, že následujících 250 dílů neuvidíme. Srovnání však snese s řadou českých komedií-nekomedií s torzovitou, epizodickou strukturou podřízenou vtípkům a s nulovým citem pro budování dramatické situace a postav, z nichž nám může v paměti utkvět nějaký izolovaný moment, aniž bychom tušili význam celku.
Kvarteto (ČR, 2017)
Režie: Miroslav Krobot. Scénář: Miroslav Krobot, Lubomír Smékal. Kamera: Juraj Chlpík. Střih: Jan Daňhel. Hudba: Matěj Kroupa. Hrají: Barbora Poláková, Jaroslav Plesl, Lukáš Melník, Zdeněk Julina, Lenka Krobotová ad., 93 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 30. 11. 2017).
