Kvalitu nacházím u lidí, kteří nemají hlas. Život i společnost mi ukazují z nečekaných úhlů pohledu, říká Aleš Palán
„Pochopil jsem, že moje slabost pro lidi na okraji společnosti oslovuje víc lidí,” komentuje spisovatel, novinář a editor Aleš Palán obří úspěch rozhovorové knihy Raději zešílet v divočině. Ve Vizitce byl hostem jen pár hodin před předáváním cen Magnesia Litera. Za jeho další „samotářskou“ knihu Jako v nebi, jenže jinak získal cenu v kategorii publicistika.
Na závěr Vizitky Aleše Palána zazněla noiseová hudba pražské skupiny Gnu; a host vltavského pořadu poznamenal, že i v jeho prozaických knihách se často objevují kapely hrající tvrdší muziku, což je žánr, který poslouchá nejraději. Jeho prozaické texty se zkrátka bez odkazů k ukotvení v realitě neobejdou. „V beletrii je pro mě důležité vycházet z něčeho konkrétního, tady si do světa fikce netroufnu,“ řekl s odkazem na své dva, respektive čtyři roky staré knihy Miss exitus a Ratajský les. Zatímco pro první jmenovanou si půjčil své zkušenosti a zážitky z práce pro hospice, Ratajský les je příběhem zavražděné komunistické funkcionářky.
„O odpuštění si nemyslím nic“
Aleš Palán má na svém kontě čtyři beletristické knihy, do širšího povědomí se ale zapsal zejména jako autor knižních rozhovorů. Do dnešní doby jich vyšlo čtrnáct. Dva roky starý bestseller Raději zešílet v divočině se stal Knihou roku Lidových novin a dodnes se ho prodalo 55 tisíc kusů.
Jak Palán ve Vizitce řekl, během příprav knihy měl pocit, že rozhovory s lidmi žijícími kdesi na okraji civilizace budou zajímat jen jeho a v lepším případě ještě vydavatele. „Strašně mě překvapilo, že knížka takhle zerezonovala, že lidé mají o tento okraj zájem. V tom je pro mě primární přínos Divočiny,” konstatuje. Ve Vizitce také popsal, jakým způsobem vyhledává objekty svého autorského zájmu.
„Vybírám si lidi, jejichž příběh ilustruje jev. Politické vězně, exulanty nebo aktivisty, jako je třeba zakladatelka hospiců Marie Svatošová. Psal jsem třeba taky o hokejistech, hokej je super, je to veliké téma a politikum. V posledních letech se ale moje hledání proměnilo, nacházím kvalitu u lidí, kteří nemají hlas. Jsou sice neznámí, ale jejich zkušenost je tak jedinečná, že mi život i společnost dokáže ukázat ze zcela nečekaných úhlů pohledu.”
I loňské pokračování knihy Raději zešílet v divočině – série pojmenovaná Jako v nebi, jenže jinak – je nominované na cenu Magnesia Litera. V další chystané knížce už ale Palán samotáře opouští. V současné době připravuje sérii interview o ženách, které si „vytáhly černého Petra”. Příběh jedné z nich nakousl v momentě, kdy hovořil o knize s názvem Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. V jedné kapitole se věnuje důležitosti odpouštění. „Mluvil jsem se ženou, která v dětství zažila domácí mučení, a říkala mi, že nenávist ke svým trýznitelům necítí, ale o odpuštění si nemyslí nic.”
Ve zmiňovaných Radách se Aleš Palán zmiňuje také o etapě, kdy vyučoval tvůrčí psaní. Jeho hlavní rada studentům zněla: opište svůj oblíbený román. Ve Vizitce vysvětloval, odkud se tato jeho teorie vzala. „Pokud umím psát, naučil jsem se to tak, že jsem na konci sedmdesátých let opisoval texty z let šedesátých, třeba semaforské hry. Docela rychle a snad i dobře mi jdou dialogy, a je to možná i proto, že jsem si to v té době obtiskl do hlavy.” Stejně přirozeně je podle něj možné dosáhnout určité míry vzdělání – stačí, když člověk vyrůstá obklopený inspirativním prostředím, před kterým není „útěku“.
Jak Aleš Palán pracuje s rozhovory, jak vnímal období spojené s první vlnou pandemie koronaviru, kdy je podle něj třeba vyklidit pole a jak je na tom s novelou o lásce? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
