Kurátorské kroky českou krajinou
Že kurátoři velkých výstavních síní sahají - pamětlivi soudobého vzedmutí návštěvnického zájmu - po utěšlivosti děl minulých epoch českého výtvarného umění, je přirozeným a vlastně i chvályhodným jevem právě dnes, kdy je nutno připomínat mladým generacím "čítanková" jména, jež se stávají prázdnými, či hůře: neznámými pojmy. U tvorby krajinářské pak přistupuje důvod ještě specifičtější: ze známých důvodů dnes mizí, rozpouští se, staletá vazba ke krajině domova. Krajina je doslova transformována, deekologizována k nepoznání a stejně tak duše rodáka - vnímatele, který navíc v současné době spíše objevuje globální krajinu světa.
I z těchto důvodů se podle mne nová stálá expozice Národní galerie, situovaná do Paláce Kinských a nazvaná Krajina v českém umění 17. - 20. století, stala jedním z vrcholů letošní výtavní sezony, a to právě svým sjednocujícím důrazem na celý vývoj uchopení krajiny v českém prostředí, včetně novodobých tendencí, které již samozřejmě nelze nazvat krajinomalbou, ale třeba land-artovou instalací, objektem i obrazem postmoderně "zcizeným". I sama "klasická" krajinomalba ostatně zahrnovala ztvárnění krajin fantastických i skutečných, konkrétních či stylově komponovaných.
U výstavního díla tak velkorysého je nutno vyzdvihnout podíl všech autorsky zúčastněných. Od autorství koncepce, jež patří generálnímu řediteli NG Milanu Knížákovi (hle, další z pozitivních vystoupení tohoto rozporuplného muže, jehož činnost kurátorská se v zorném úhlu věčnosti možná stane důležitějším příspěvkem dějinám umění než některé projevy jeho vlastní tvorby, na této výstavě též pohříchu zastoupené), k hlavním kurátorům: Vítu Vlnařovi (staré umění), Naděždě Blažíčkové-Horové (umění 19. století), Tomáši Vlkovi (umění moderní a současné), Anně Rollové (grafika a kresba) a Pavlu Scheuflerovi (fotografie). Je důležité připomenout i to, že vystavené exponáty pocházejí převážně z vlastních sbírek Národní galerie.
Obraz vývoje - byť jde o vývoj jednotlivého výtvarného druhu - je vždy těžko zachytitelný, zvláště za dnešního stavu kunsthistorického diskursu, v němž se jednotlivé epochy prolínají k nerozlišitelnosti. O vhodnosti zastoupení děl "klasických", tj. od baroka přes 19. století k avantgardě 20. století, se budou přít zřejmě jenom specialisté. Začlenění umělců spjatých se socialistickým realismem, a vůbec s realistickou doktrinací čtyřicetiletí 1948 až 1988, je zároveň odvážné i smysluplné (žádné takto "vývojově pojaté" kurátorské uchopení by nemohlo pominout třeba takového Václava Rabase). Rozporuplný ohlas zato jistě vyvolá otázka kompletnosti zastoupení umělců současných. Nejsem jistě sám, kdo bude postrádat připomenutí malířského díla Františka Hodonského či Jiřího Corvina, grafiky Ladislav Čepeláka či konceptuálně krajinářské kresby Miroslava Kovala, jakkoli v případě dvou posledně jmenovaných může být jejich absence odůvodněna příslibem průběžného obměňování výtavní části věnované těmto výtvarným technikám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
