Krištof Kintera: Kinetika je součástí řady mých věcí, ale nikdy neměla být dominantní

Tvorba Krištofa Kintery je diskutovaná nejenom odbornou ale i laickou veřejností, je jako umělec respektován i kritizován. Málokdo jej ale dokáže obyčejně ignorovat, a nejinak je tomu i u poslední umělcovy výstavy Nervous Trees, kterou na podzim 2017 zahájila pražská Galerie Rudolfinum.

Mezi nejznámější Kinterovy práce patří například TO, Mluviči, Spotřebiče nebo pomník sebevrahům pod Nuselským mostem s názvem Z vlastního rozhodnutí – Memento mori. Působil ale také jako kurátor, je vůdčím členem experimentální divadelní skupiny Jednotka, zakladatelem Univerzálního prostoru NoD nebo autorem výtvarné koncepce každoročního festivalu 4+4 dny v pohybu.

19 fotografií

S významovým kontextem výstavních prostor novorenesančního Rudolfina Kintera zacházel podobným způsobem jako o pět let dříve s výstavními sály typu White Cube v Městské knihovně, kde začátek své výstavy pojednal jako zcela funkční večerku. Také v Rudolfinu vedl s okázalým prostorem polemiku, do které návštěvníka nekompromisně vtáhl.

Prostor Rudolfina vás jako umělce může velmi snadno pohltit, možná i jako autora pohřbít zaživa. Nedovedl jsem si představit, že tam ty sochy jen přivezu, položím je na parkety, nasvítím a odejdu.

Kintera zároveň už od 90. let zkoumá rozdíl mezi galerijním a veřejným prostorem. K jejich ohledávání v roce 1995 sestrojil jedno ze svých nejvýraznějších děl TO, které ze sterilního prostředí galerie brával „ven na procházku“, aby se s ním po čase do muzea umění znovu vracel.

Kinterovy Nervózní stromy provokují i baví

• Upravit
• Smazat

Pražská Galerie Rudolfinum otevřela včera večer v pořadí už svou stou výstavu. Oslovili multimediálního umělce Krištofa Kinteru, který se rozhodl představit na dvě desítky soch, instalací a interaktivních objektů z posledních pěti let.

Opačný princip použil v případě akusticko sociální skulptury Juke box, která byla původně určena do veřejného prostoru bratislavského Náměstí svobody a později si ji návštěvníci mohli prohlédnout a na základě vlastní volby také poslechnout v Galerii Rudolfinum.  „Umění ve veřejném prostoru je módní téma. Mám obavu, že budeme čelit době, kdy si prostor kontaminujeme četným výskytem hloupostí. Umění by venku mělo být hodně, ale mělo by tam být dočasně. Když se na to naučíme takhle dívat, tak to pro nás bude velmi úlevný a pomůže to vlastně i tomu, že ty věci pak mohou být radikální.“