Král olomoucké grotesky – sochař Jiří Žlebek
Králem olomoucké grotesky se v normalizačním dvacetiletí stal sochař, architekt a designér Jiří Žlebek, který se kriticky, s ironií a sarkasmem vyjadřoval svými plastikami k tehdejší situaci ve společnosti. Poslechněte si jeho rozhlasové vzpomínání ve vltavských Osudech.
Králem olomoucké grotesky se v normalizačním dvacetiletí stal bezpochyby Jiří Žlebek, píší ve studii nazvané Olomoucká groteska aneb Gottwaldovi vnuci její autoři Ladislav Daněk a Pavel Zatloukal. Olomoucká groteska byla svébytnou, existenciálně „ukotvenou“ variantou české podoby nové figurace. Žlebek se navracel k dadaistické tradici a k pop-artu. Pracoval a dodnes pracuje téměř výhradně se dřevem. Už tehdy karikoval projevy moci mocných, především osobitým pojetím interaktivity svých artefaktů. Jeho dřevěné figury ovládají mechanické pohyby, Žlebkův řečník naléhavost svého projevu vyjeví například tak, že jeho tělo – na divákův pokyn – je důmyslným katapultovacím zařízením „naléhavě“ vystřeleno do prostoru. Tehdejší Žlebkovy sochy, papaláši velmi různého ražení, nabývají u nás v novém tisíciletí na aktuálnosti.
„Důležitou složkou je zde především ryze výtvarný humor a grotesknost, principy, které jsou dány způsobem využití jednotlivých formových prvků (veristické detaily anatomie, čepová spojení, přerušování plynulých objemů, práce s negativní formou a ‚oblékání figur do drapérií‘),“ napsala o sochách Jiřího Žlebka Alena Nádvorníková v roce 1976.
Dětství a dospívání Jiřího Žlebka (1945) je spojeno s Olomoucí, k jeho dětským přátelům patřili sochař Ivan Theimer, zpěvák Jaroslav Hutka a historik architektury Vladimír Šlapeta. Studoval na Katedře výtvarné teorie a výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci v druhé polovině šedesátých let. Ve svých Osudech Jiří Žlebek vzpomíná na své učitele: malíře Miroslava Štolfu a Václava Zykmunda, surrealistického výtvarníka, fotografa, filmaře, teoretika umění a pedagoga, který byl nejen významnou osobností olomoucké univerzity, ale i českého kulturního života šedesátých let minulého století. Atmosféru šedesátých let v Olomouci evokuje vzpomínka na tamní majáles, jehož králem se stal spisovatel Josef Škvorecký. Své osobité vidění světa Žlebek uplatňuje ve vyprávění o obsazení Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968.
Ve svých Osudech sochař přibližuje svůj život v umění a umění ve svém životě. Vzpomíná na svou maminku, vášnivou příznivkyni filmového umění, na svou druhou zálibu po umění, kterou jsou auta, mluví o svých přátelích výtvarnících, o svých životních setkáních a také o svém výtvoru: o jezdecké soše Járy Cimrmana. Zajímavé jsou Žlebkovy příběhy o animovaném filmu, který s jeho sochami natočili na Slovensku, o cenzurních zásazích, které postihly jeho sochy a jejichž dikce často zapadala do poetiky zmíněné olomoucké grotesky.
Líčí výstavní život neangažovaného umělce v období normalizace nebo polistopadové působení olomouckého sdružení výtvarníků Caesar, jehož je členem. Půvabná jsou Žlebkova vyprávění – zejména díky jeho originálním cestovním postřehům – o studijních cestách do Chorvatska, Itálie, Francie, Dánska a Turecka.
V pátém závěrečném dílu Osudů mluví o své soše města Olomouce a o své manželce Kateřině Žlebkové, výborné kreslířce, o které historička umění Anežka Šimková napsala: „Hlavním motivem jejích obrazů jsou ozvěny času, zastřené vzpomínky, v nichž vystupují a ožívají sny, fikce, prožitky, děje a postoje, zosobněné nejčastěji ženskými figurami.“ Vlastně tato slova Anežky Šimkové se do jisté míry a s jistou nadsázkou dají vztáhnout i na tvorbu Jiřího Žlebka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
