Konkurenční prostředí je nebezpečné. Ambice a pýcha dokážou člověka přerůst tak, že by se jeden styděl, říká Lucie Trmíková
Za největší průšvih považuje, když se člověk mine sám se sebou – což se prý v divadle může stát lusknutím prstů. Hostem jedné z listopadových Vizitek byla herečka a scenáristka Lucie Trmíková z Divadelního spolku Jedl, která na letošních Cenách divadelní kritiky uspěla jako autorka i herečka s inscenací Zahradníček/Vše mé je tvé. I o ní mluvila s Veronikou Štefanovou.
Lucii Trmíkovou odmalička nejvíc bavilo čtení a jejími nejoblíbenějšími dárky byly knihy. „Brzy jsem si sama od sebe začala nahlas číst básně, byla tam pravděpodobně nějaká touha po interpretaci,“ usmívá se. Následoval dramatický kroužek a poté gymnázium. „Doteď jsem mámě vděčná, že zatípla konzervatoř. Gymnázium a následně vysoká škola pro mě byly jednoznačně lepší.“
Na DAMU ji přijali napoprvé, a tak odpadly další přijímačky: Lucie by se ráda hlásila také ke studiu psychologie nebo literatury. Na vysoké škole zažila revoluční rok. Proměnila se učitelská sestava, takže, jak říká, během studia zažila dvakrát víc pedagogických přístupů, než bývá běžné. Klíčový však pro ni byl moment během listopadových událostí, kdy se v jednom ze sálů na DAMU spolu s ostatními přítomnými modlila otčenáš. „Poprvé jsem ho slyšela vyslovený nahlas před tak velkým uskupením lidí.“
Iniciační moment: Terezka
Téma víry se proplétá celou kariérou Lucie Trmíkové, souvisí nejen s jejím osobním životem, ale také s divadlem. „Poprvé jsem zjistila, že je možné dělat duchovní divadlo – takové, které se snaží mluvit, ukazovat a zahlédnout neviditelné věci,” vzpomíná na představení Terezka, jež v druhé polovině devadesátých let v Divadle Komedie režíroval její životní partner Jan Nebeský. Vypráví o mladé neobyčejné karmelitánce Terezii z Lisieaux, za tuto roli Trmíková obdržela Cenu divadelní kritiky.
Divadlo Komedie však bylo jejím druhým angažmá, ještě na škole dala přednost Činohernímu klubu. „Tehdy jsem zvažovala prostor, jestli chci být na velkém, anebo spíš na malém pódiu. Cítila jsem, že mě to táhne na velké pódium, Činoherák jsem ale nakonec zvolila pro souborovou intimitu.“
Čtěte také
Právě v Činoherním klubu se poprvé setkala s Janem Nebeským. Jaký byl jako režisér? „Byl to naprostý zlom v mém vnímání divadla,“ konstatuje. „Zahlídla jsem, že divadlo lze dělat způsobem, o kterém jsem neměla tušení, že je to vůbec možné. Měla jsem pocit, že jsem v oboru vyučená, a najednou se setkala s něčím úplně jiným, než co mi kdy kdo o divadle řekl. Věděla jsem, že tam patřím.”
Letos spolu s Janem Nebeským a hercem Davidem Prachařem oslaví desáté narozeniny jejich úspěšného Divadelního spolku Jedl. Na začátku listopadu měli uvést premiéru Nebeského inscenace Vytržení panny z Barby, kterou divadlo připravilo v koprodukci s Divadlem v Dlouhé, kvůli koronaviru je ale všechno jinak. „Inscenaci jsme dovedli do generálky, nahráli ji a teď je na čekačce.“
Na čekačce jsou ovšem v současné době i další inscenace tohoto spolku, například Zahradníček / vše mé je tvé. Autorkou scénáře o devíti letech manželství na dálku a dopisního otcovství a také o existenční bolesti i smíření je právě Lucie Trmíková, která si napsala například i roli Anny v Soukromých rozhovorech na motivy Ingmara Bergmana. Získala za ni Cenu Thálie v oboru činohra a Cenu Divadelních novin v kategorii Herecký výkon sezóny bez ohledu na žánr.
Čtěte také
Ve Vizitce Lucie Trmíková mluvila také o nebezpečí divadla. „Vždycky jsem měla pocit, že se v divadle pohybuju na ostří nože a že stačí strašně málo a ztratím sebe sama. Teď už jsem s tím ve větší harmonii, ale dřív jsem cítila nebezpečí ambicí a pýchy, které člověka přerostou tak, že by se jeden styděl. To konkurenční prostředí je nebezpečné.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
