Muži s mejkapem a poruchy komunikace. Ibsenovo drama je obdivuhodně současné
Odosobněná společnost bez fyzického kontaktu, zženštělí muži a drsné ženy, i to přináší Heda Gablerová v nastudování režiséra Jana Nebeského na scéně pražského Divadla v Dlouhé. Jde o jeho třetí režii ibsenovského dramatu, předcházely Divoká kachna a Eyolfek. Ústřední manželskou dvojici opět ztvární Lucie Trmíková a Jan Vondráček. Další role obsadili Miroslav Hanuš, Robert Mikluš nebo Klára Sedláčková-Oltová. Premiéra je v sobotu 21. května.
Blyštivá pozlátka, znuděnost, chybějící smysl života. To je svět, v kterém se pohybuje Heda Gablerová režiséra Jan Nebeského. V atmosféře konce 19. století nachází mnoho společného s dnešní dobou. Podle dramaturga Štěpána Otčenáška právě Nebeský s překladatelem Františkem Fröhlichem objevili Ibsena pro moderní české divadlo: „Ukázalo se, že Ibsena není problém přenést do současnosti, že může hovořit o naprosto dnešních problémech. To se ostatně neprokazuje jenom u nás, v českém divadle, to dokazují i různé ibsenovské inscenace ve světě.“
Lucie Trmíková si zahrála už v šesti Ibsenovýh dramatech, v Divadle v Dlouhé je to její třetí inscenace a Heda je podle dramaturga Ibsenovou postavou nejtemnější. Sama hlavní představitelka svoji roli nahlíží: „V Dlouhé to jsou tři velké ženské postavy, z nichž u Hedy šel autor ještě dál, co do ztvárnění sobectví a ponoru do lidské duše, která je úplně chladná, ledová, bez lásky, ona se jí možná jednou přiblížila, ale teď jí to už nic neříká, ona vůbec nezná lásku.“
Scéně dominuje průhledná stěna z plexiskla, skrze kterou Heda komunikuje s ostatními postavamiBariéra mezi Hedou a ostatními postavami je jasně daná. Hranice mezi mužským a ženským světem se v kostýmech Jany Prekové naopak stírá a i vnější stránka postav by měla zdůrazňovat paradox oslabeného mužství a posíleného ženství. Inspirativní byla pro autorku kostýmů především současná móda. I když se společnost od konce 19. století změnila a ženy dosáhly emancipace a nezávislosti, Ibsenovy hry jsou v mnohém nadčasové, říká dramaturg Štěpán Otčenášek: „Taková ta vyprázdněnou života, hédonismus a vše, co tak dobře známe z naší konzumní a vysoce rozvinuté společnosti, to vše už u Ibsena je.“ Základní je pro dramaturga pocit vyprázdněnosti, zbytečnosti, bezcílnosti, které jsou stejné u Ibsena, ale i v současných konotacích.
