Konec dobrý, všechno dobré – recenze

12. duben 2011
Mozaika
02287714.jpeg

Národní divadlo v Brně uvedlo před časem v premiéře hru Williama Shakespeara Konec dobrý, všechno dobré, která se u nás hrála také pod názvem Konec vše napraví. Hostující režisér Vlastimil Peška zvolil moderní překlad Jiřího Joska a předlohu ještě sám upravil.

Konec dobrý, všechno dobré se obvykle v Shakespearově tvorbě řadí k tzv. problémovým komediím. Nejde jen o to, že nabízejí problém k řešení, ale k jejich znakům patří také rychlé střídání humorných a vážných pasáží, vzrušující děj a hlavně překvapivý závěr. Ten sice na první pohled vypadá šťastně a optimisticky, ale pokud se nad ním zamyslíme, zjišťujeme, že má také hořkou příchuť.

Klasický příběh o tom, jak dva mladí lidé po mnoha strastech spočinou ve šťastném manželství, má ironický podtón. Hraběnčina schovanka Helena se snaží získat hraběte Bertrama, který ji nemiluje, a to za každou cenu a všemi možnými prostředky. Když se jí to nakonec podaří, visí ve vzduchu otázka, zda je to opravdu pro oba šťastné řešení.

Režisér Vlastimil Peška se s případnými morálními akcenty předlohy příliš netrápil a v duchu svého kréda, že „nedělá umění, ale divadlo pro lidi“, hru také nastudoval. Diváky, kteří znají jeho inscenace v Divadle Radost či v ochotnickém Ořechovském divadle, pak asi nepřekvapí, že na jevišti znovu uvidí princip divadla na divadle, kolektivní komediantství či muzicírující aktéry. Režisér jim napsal na tělo vlastní hudbu, která podporuje dravé pojetí figur, a nepříliš silnou muzikálnost souboru vyspravil s pomocí hostujících umělců z brněnské Radosti.

Pozornost na sebe strhává zvláště Pavel Jan Riedl, jemuž postava králova Šaška poskytuje prostor pro rozpustilé gagy a hravé vtipkování. Potěšující je ovšem zvláště velký návrat Jaroslava Kuneše, jenž po delší době dostává prostor v hlavní roli. Jeho král je z rodu rozšafných starců, pro něž je setkání s půvabnou dívkou příležitostí k probuzení ztracené energie.

Zuzana Ščerbová v úloze Heleny překypuje nejen očekávanými půvaby, ale i potřebnou dávkou nebezpečné ženské rafinovanosti. Právě její figura, nepřímočará a problematická, evokuje původní autorskou snahu po významové mnohoznačnosti díla.

Vedle některých hereckých výkonů je třeba zmínit ještě ambiciózní scénografii, neboť jak kostýmní výtvarnice Sylva Zimula Hanáková, tak i autor scény Tomáš Volkmer se pokusili propojit prostředky lidového divadla s ironií a sarkasmem.

K zakončení recenze na brněnskou adaptaci Shakespearovy komedie se přímo nabízí parafráze titulu, podle níž by „dobrý konec“ znamenal také „všechno dobré“. Je pravda, že ve finále inscenace graduje a že její divadelnost je tu až podmanivá, leč vlezlý výrok tentokrát neplatí. Nejsem si totiž jist, zda předvídatelný režijní rukopis Vlastimila Pešky je právě tím nejlepším lékem na nemoci, jimiž činohra brněnského Národního divadla ve své 127. sezoně trpí.

William Shakespeare: Konec dobrý, všechno dobré Národní divadlo Brno, Mahenova činohra, premiéra 18. března 2011

Autor:David Kroča