Kočičky náhradnice

Vzbudil pozdvižení, zástupy poutníků ho nadšeně zdravily a volaly „Hossana, synu Davidovu“. Syn Davidův byl mesiášský titul, šifra pro panovníka, jakého toužebně vyhlížíme, protože on, až se ujme vlády, konečně nastolí pokoj a spravedlnost.

Ježíš zaujal tím, že přijel na oslici, což opět byl jinotaj, neboť podle proroka Zachariáše zaslíbený kníže pokoje přijede právě tak. Účastníci spontánní lidové manifestace pod širým nebem místo červeného koberce pokládali Ježíši na cestu svá vlastní roucha, mávali při tom palmovými ratolestmi a jinou natrhanou zelení.

Musela to být úžasná scéna a lze jen závidět těm, kdo byli u toho. Však jen zřídka se větší počet lidi dokáže spojit, aby oslavoval něco skutečně vznešeného, vzdával hold někomu, kdo si to zaslouží a k tomu ještě skandoval povedená hesla.

Dodnes se v křesťanském světě tato událost připomíná jakýmsi happeningem: po nedělní velké mši vyjde z kostela průvod, jeho účastníci zpívají a mávají pozdravy jara. V našich zeměpisných šířkách týden před velikonocemi není jisté, že nějaké zelené ratolesti budou k mání.

Zaručeně ale budou sametové pupeny na větvičkách jívy neboli kočičky. Mohla by se tedy včerejší neděle jmenovat kočičková, kočičkami se v průvodu kolem kostela mává. Kočičky jsou pak obřadně posvěceny, část si jich lidé vezmou domů, část je spálena a pak příští rok použita na počátku postního období při tzv. popelci. Prach jsi a v prach se navrátíš, těmito slovy provází kněz obřad, při němž umouní čela účastníků popelem z loňských kočiček. Inu, loňská sláva, polní tráva.

Lze ale tomuto obřadu porozumět i tak, že mávátka, tyto nástroje oslavy, pomíjejí. Pominou i ti, kdo mávali. Nepominou ale důvody oslavy Ježíšova vjezdu do svatého města na oslátku. V jednom kázání Mistr Jan Hus vystihl podstatu věci: „neseděl jest Pán na vozu zlatém, ani jest vsedl na bujný kuoň, ale na tichů osličku“.

Je to vskutku král zvláštní, od jiných mocnářů a panovníků se hodně liší. Podle proroka Zachariáše ten tichý král, jenž si jako dopravní prostředek zvolí osla, ale není žádný chudinka bez síly, moci a politického programu, naopak. Umí být razantní: Vymýtí z Efraima válečné vozy, z Jeruzaléma koně, ty tanky starověku, a poláme válečné luky. Vyhlásí národům pokoj a jeho vláda bude od moře k moři.

Kdo je křesťan, ten věří, že Ježíš je Kristus, tedy mesiáš, syn Davidův. Kdo je křesťan, ten očekává vládu pokoje a srozumění, nápravu křivd, vítězství pravdy a lásky. A je v tomto očekávání činný, angažuje se, aby hodnoty svého krále prosadil. Ježíš nevedl žádný džihád, nikoho nezabíjel ani nemrzačil, naopak, jenom zachraňoval. Násilí nepoužil nikdy, ani pro vítězství svého programu proměny světa, ani pro zachování svého vlastního života.

Přibitý na kříž, dokonal svůj život v opuštěnosti, ponížení a velkých bolestech. Ale právě proto je tento mocnář blízko všem, kdo nejsou na koni, nemohoucím, ubohým, poníženým a sužovaným. A my jeho způsob vládnutí volíme, před ním se skláníme, slávu provoláváme a máváme při tom radostně větvičkami vrby jívy s pupeny částečně rozvitými.