Kill Bill: Volume 1
Quentin Tarantino šest let po limonádovější Jackie Brownové nastupuje s novým krvavým šlágrem o dvou dílech: Kill Bill. Jak se podařilo kultovnímu režisérovi zamíchat karty, a do které kategorie má být příběh o nenávistné mstitelce zařazen, se dozvíte v následujících odstavcích.
Filmoví publicisté takříkajíc narazili hlavou do zdi. Na výslovnou žádost producentské firmy Miramax a režiséra Tarantina nebyly před premiérou Kill Bill uspořádány recenzní projekce a kritici museli zajít do kina s normálním nekritickým publikem. A že si v mnoha případech takový kritik uvědomí, pro koho vlastně kritizuje, není nic špatného, a že vedle toho uvidí přímé reakce svých potencionálních čtenářů je ještě záslužnější. Tarantinův recept na filmovou pecku nespočívá jen v potlačování informací, ale především v jisté režisérské úchylnosti, která říká, že nenatočíš další film, dokud neuplyne několik let, během kterých se lidé vzpamatují z tvého posledního dílka. Od Jackie Brownové uplynulo celých šest roků a to je zřejmě jeden z důvodů, proč Kill Bill působí tak kvalitně. Tarantino má z natáčení filmů potěšení, nežene se za slávou a nebere mělké nebo vysloveně imbecilní skripty, a pracuje-li na filmu jako režisér, znamená to autorské zásahy do scénáře, do castingu a do choreografie. Scénář Kill Bill obsahuje kotle krve, film je pak násobí kvantitativně na cisterny a výsledkem je průtok velikosti delty řeky Mekong. A přitom to není nechutné. Tarantino totiž umí milovat krev.
Příběh samotný působí při polopatickém nástinu trapně jednoduše. Je tu zhrzená elitní bojovnice Černá vdova. Jsou tu bývalí spolupracovníci z elitního asasinského komanda, vedeného Billem. A je tu pomsta. Tečka. Kamera Černou vdovu sleduje na křížové výpravě za dvěma bývalými kolegyněmi, které jsou předem odsouzené, protože pomsta bývá sladká a ten, kdo jí vykonává s odhodláním, prostě nemůže neuspět. Scénář je strukturou do značné míry podobný příběhové počítačové hře: jdi na místo A, zeptej se člověka X, zajdi na místo B, zeptej se na člověka Y. Žádné jinotaje nebo hledání hlubšího významu Kill Bill nenabízí, kromě čistě filmového estetického prožitku z Tarantinovy lásky k filmařským technikám. Z každého záběru dýchá dlouhé aranžmá a geniálně podchycená atmosféra, která přímo odkazuje na díla asijské kinematografie a starých spaghetti westernů. O spojení hongkongských filmů s westernem se všeobecně ví - podobné sociální prostředí a lidská přání, ze kterého vycházejí motivy spasitele, ochránce a mstitele s nadpřirozenými schopnostmi v zacházení se zbraní se neopírá jen o Kurosawových Sedm samurajů a Sturgesových Sedm statečných nebo o Leoneho filmy. Tarantino o příbuznosti ví. Můstek mezi vzdálenými kinematografiemi odhalí každý divák při pozorném poslechu: do krvavých lázní jednotlivých kung-fu bitev zaznívají westernové melodie, téměř country hudba nebo z jiného soudku jazz, který k akci tak děsivě nepadne, až jí dělá ještě agresivnější.
Byla by chyba považovat lineární vyprávění s jedním cílem za režisérskou ostudu. Trademarkové rozdělení snímku do kapitol a více než časté změny času a místa jsou pro režiséra typické a dodávají řežbě rytmický krok. Tarantino do natáčení šel s cílem natočit americký kung-fu film; akční béčko v áčkovém provedení. Místy zasahuje zpracování brutality až do tak absurdního rozměru, že jde o čistou abstrakci. V nejhorším okamžiku celého filmu barevná jatka přeskočí do černobílého vidění, které jednak naznačuje bojový amok hlavní hrdinky, a pak působí neskutečně umělecky. Kdyby si diváci v rytmu akce všimli, že se jim Tarantino vysmívá, jistě by film přestali mít rádi. Konkrétně v situaci, kdy Černá vdova projde samurajským očistcem, aby se dostala před ženského "satana", obrátí Tarantino eskalaci napětí a samotný souboj dvou žen je oproti předchozí bitvě krátký a nenápaditý - antiklimatický.
Žena jako dokonalý nástroj pomsty a žena jako dokonalá bojovnice jsou symbolem celého snímku a zřejmě i jeho pokračování. Radikální feministky zajásají při pohledu na muže zobrazené jako budižkničemové nebo chlípná prasata. Uma Thurmanová po dlouhé době v propracované hlavní roli (ironií je, v jakém filmu) přesvědčivě odehraje všechny zvraty a při soubojích jí v očích zaplápolá světlo zbabělosti a šílenosti - jako by samotný anděl pomsty měl zařídit, aby přežila jakoukoliv útrapu. Lucy Liu v nepřátelské roli na scénu vstupuje s předehrou ve stylu japonské anime. Ať je recenzenty jakkoliv uznávána kvůli popkulturní hodnotě, trhá tato mezihra celý děj a působí nepatřičně, na rozdíl od studeně nebezpečné Liu.
Kill Bill má své chyby a Tarantino opět vesele porušil několik společenských hodnot tím, že sousloví "nechutně brutální" ocejchoval slovy "intelektuální" a "umělecký" (skeptici mezi námi tomu také mohou říkat "blbina" a "atraktivní"). Budiž mu za to vzdán dík, stejně jako za to, že si po uvedení druhého dílu na jaře příštího roku dá šestiletou pauzu. Mít jeho filmy v kině každý rok, nepřežili by dlouho ani ti nejchmurnější kritici.
Související odkazy: oficiální stránka
Kill Bill: Volume 1 (USA 2003) Hrají: Uma Thurmanová (Černá vdova), David Carradine (Bill), Lucy Liu (O-Ren Ishii), Daryl Hannahová (Elle), Vivica A. Foxová (Vernita), Michael Madsen (Budd), Michael Parks (šerif); Scénář: Quentin Tarantino, Uma Thurmanová; Hudba: RZA; Režie: Quentin Tarantino; 111 minut, titulky
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
