Kenny Burrell – Dlouho „jen“ vyhledávaný sideman 3/3

Jeden z mladších adeptů jazzové kytary řekl o svých kytarových vzorech: chtěl bych mít muzikálnost Charlieho Christiana a Django Reinhardta, bezchybné rytmické cítění a doprovodné umění Jima Halla, oktávovou zpěvnost Wese Montgomeryho, teoretické znalosti Joea Passa, zdravou drzost Granta Greena, exotičnost Gabora Szaba, univerzálnost Ericha Galea, dynamickou průraznost Jerryho Hahna, techniku Laurinda Almeidy, inteligenci Attily Zollera, temperament Larryho Corryella, melodičnost Pata Methenyho, odvahu, peníze a nástroj Johna McLaughlina…

Ale kdybych se mohl upsat ďáblu, chtěl bych hrát jako Kenny Burrell; on není nejdál, ale stojí nejvýše ze všech.

1. část, 2. část, 3. část

Kenny Burrell se narodil v roce 1931 v Detroitu. První jazz zaregistroval v šesti letech: z desek a rádia hltal Dukea Ellingtona, Counta Basieho a Jimmieho Lunceforda. Jeho starší bratr Billy hrál na kytaru, ale Kenny, který zbožňoval Colemana Hawkinse, toužil po tenorsaxofonu. Tento nástroj byl naštěstí příliš drahý, a tak si Kenny opatřil ve dvanácti letech lacinou kytaru. Dva roky hrál jen doma a první lekce přišly od Billyho, který se vrátil z vojny jako zdatný kytarista.

V letech 1952-55 studoval klasickou kytaru na Wayneho universitě v Detroitu. Kromě svého bratra a této školy nikdy neměl učitele. Sám říkal, že hodně poslouchal veškerou dobrou hudbu, pilně cvičil a hrál na jam sessionech. Rozhodný vliv na orientaci Kennyho Burrella měli nejen kytaristé, ale také kromě Parkera i Dizzy Gillespie, Fats Navarro a Bud Powell, které mohl v rodném Detroitu slyšet zblízka.

První angažmá nastoupil s klavíristou Tommym Flanaganem a kontrabasistou Alvinem Jacksonem (bratr vibrafonisty Milta). Dále hrál ve skupinách tenorsaxofonisty Illionoise Jacqueta, trumpetisty Dizziho Gillespieho; v době studií postavil vlastní skupinu, v níž měl kromě bratra Billyho na kontrabas i saxofonisty Yusefa Lateefa a Peppera Adamse a svého nejčastějšího sidemana Tommyho Flanagana.

03498077.jpeg

V roce 1955 nahradil Herba Ellise v triu Oscara Petersona, poté nastoupil v triu klavíristy Hamptona Hawese. Pak hrál v dalších časových úsecích se saxofonisty Billym Mitchellem, Frankem Fosterem a Genem Ammonsem, s trumpetistou Kennym Dorhamem a varhaníkem Jimmym Smithem.

V roce 1957 vydal první samostatné album a v Down Beatu byl kritikou vyhlášen kytarovým talentem č. 1. Pak hrál s Bennym Goodmanem a na konci 50. let formuje vlastní trio. Hraje ve skupině Johna Coltrana (1958-9) a na tuto spolupráci snad nejraději vzpomíná. Začátkem 60. let zastihneme Burrella jako jednoho z nejvyhledávanějších sidemanů, kdy hrál s Miltem Jacksonem, varhaníkem Jackem McDuffem, tenorsaxofonistou Stanleyem Turrentinem a spoustou dalších jazzových osobností. Vrcholné uplatnění však našel až ve skupině varhaníka Jimmyho Smithe, jehož divoce nespoutanou hru doplnil distinguovanými liniemi lyrických frází, nabitých vnitřním drivem. Proslulé dialogy mezi Smithem a Burrellem zaznamenala dlouhá řada gramofonových alb; v našem kraji jsme je měli možnost poznat z výborného licenčního přepisu titulu Organ Grinder Swing, který byl převzat od firmy Verve Amiga z někdejší NDR.

Spolupráce se Smithem postavila Burrella na vlastní nohy. Burrellova hudba na deskách převážně tzv. černošských firem Savoy, Cadet, Prestige a Blue Note neměla tak velkou distribuci jako na Verve a nyní na kompaktních discích High Note. Jeho styl je stále mužné, lakonické a invenční moderní blues.

Kenny Burrell v kapele Jimmyho Smithe: