Ken Park

Někomu postačí informace, že Ken Park je tématickým pokračováním Kids, na odchod z kina, jiného naopak podnítí k zvědavému uvažování, do jak hlubokého morálního marasmu vydávaného za syrový odraz reality se režisér Larry Clark pustil. Film šokoval veřejnost na loňském benátském filmovém festivalu (jak stálo v novinách: "...každý festival musí mít svého Larry Clarka.") a scénárista Harmony Corine (Gummo, Kids) se s Clarkem ve zlém rozešel. Namísto drog, feťáků a AIDS z Kids tu máme pornografii, incest, náboženský fanatismus a osouložení matky i dcery (v jiném čase stejným mladíkem). Naprosto bez výhrad schvaluji film jako prostředek ke kritice společnosti nebo abstraktnější umělecké vyjádření, ale co je moc, to je moc. Drsnost záběrů se vyrovná špatně natočenému pornofilmu, navíc pedofilnímu, protože postavy se pohybují pod hranicí plnoletosti a mladí herci byli zvoleni úměrně k dětskému obličejíku.

Matka s přítelem své dcery|foto: Internet ,AFP

Ken Park není místem, kde by se postavy setkávaly. Je to jméno mladíka, který si v první minutě vystřelí uprostřed skejtového hřiště mozek z hlavy. Následuje zkratkovitý popis dospívajících hrdinů i s jejich úchylkami (nekrofilie, sadismus) a jejich rodičů, kteří také nejsou dvakrát normální. Rozehrává se drama lidí z předměstí, kteří žijí pod tlakem nulové budoucnosti a rodinných sporů. Jediným tmelem je sex - i ta skejťácká kultura zůstala mimo záběr. Orgasmus, libovolně s kým, jako slastný útěk z šedivé reality. Výborně, skvělý nápad, ale kdosi zapomněl na pointu. Masturbace, natvrdo se vším všudy, za sledování tenistek a při škrcení babiččiným páskem na župan, se dá považovat za zajímavě nechutný nápad, ale jednak je nesmyslný, a pak byl pro Jamese Bullarda zřejmě první i poslední rolí. Chuť sledovat stominutový film o zvrhlých prasárnách nevychází z očekávání řešení, ale z prachsprostého voyerismu, v tom lepším případě. Je to hnus.

Rozuzlení|foto: Internet ,AFP

Zbytečný film stále může zachránit struktura vyprávění a režisérský rytmus, v Ken Parku ale nic podobného nenalezneme. Kapitoly pojmenované jmény hlavních hrdinů jsou napresované do úvodních minut filmu, pak se nic neděje a z ničeho nic se na posledních pár záběrů objeví představení Kena Parka, které logika jinak časově posloupného scénáře vyžaduje na začátku. Z nepochopitelného důvodu bylo vynecháno náhodné setkávání a párování postav, kromě finálních orgií, a ještě kuriózněji působí vyjevení pravdy, že skutečně nejde o nic jiného, než o to zatracené souložení, ze kterého už publikum usíná. Výrazný herecký dojem zanechává pouze Amanda Plummerová jako jedna z matek a Wade Williams v roli homosexuálního otce, prahnoucím po svém ztepilém synkovi (hláška při nepovedeném znásilnění ve stylu: "To nic, to nic, to jsem já, tvůj táta," je zřejmě nejzábavnějším momentem filmu), ovšem zbytek nevýrazného ansámblu vypadne z paměti hned po závěrečných titulcích.

Amanda Plummerová v nejlepší roli filmu|foto: Internet ,AFP

Nezávislost volá jako Siréna. Sliby svobodného uměleckého vyjádření skrývají pro diváka nejeden břit - on totiž každý může natočit to, co by si chtěl pouštět doma v obýváku, když manželka není doma, a pak takový paskvil pouštět publiku, znavenému hollywoodským ohňostrojem. Když se ale režisérská kšiltovka dostane na špatnou hlavu... Řekněme, že se Clark snažil říct, že život dětí z předměstí je naprosto neinspirující, a podařilo se mu natočit přesně takový film. Mnohem lépe by udělal, kdyby natočil dokument - ale to by hlavní představitele asi hledal dost dlouho. Lepší je vymyslit si je. Běžte raději na Sekretářku.

Související odkazy: oficiální stránka Larryho Clarka

Ken Park (Ken Park, USA/Holandsko/Francie 2002) Hrají: James Ransone (Tate), Tiffany Limos (Peaches), Stephen Jasso (Claude), James Bullard (Shawn), Mike Apaletegui (Curtis), Adam Chubbuck (Ken Park); Scénář: Harmony Corine; Hudba: nemá hudbu :); Režie: Larry Clark; 96 minut, titulky