Když se ví, kudy na to...
O Gulo čar jsme se poslední dobou mohli dočíst hned na více místech. Kromě tradičních recenzí jejich nové desky Gipsy Goes To Hollywood v kulturních rubrikách prolezla tato parta muzikantů i do společenských částí novin a časopisů. Jdou na to dobře. Turné k aktuální novince pojali i jako osvětovou kampaň. V doprovodu Člověka v tísni naplánovali koncertní turné po domácích romských ghettech, a po svém tak přispěli ke zviditelnění problémů těchto komunit. A že se mají Gulo čar rozhodně s čím předvádět - čerstvě vydané CD snese ve svém žánru srovnání i s evropskými a světovými projekty.
Skok, který Gulo Čar předvedli s Gipsy Goes To Hollywood oproti pár let staré debutovém Baro Dromu, by zasloužil poctivé místo adepta na zápis do Guinessovy knihy rekordů. V podstatě ze všech možných úhlů pohledu. Na živelnou smršť funky rytmů s naprosto přirozeným, sebevědomým a procítěným zpěvem Ireny Horváthové v romštině jsme už byli zvyklí. Nová deska přináší ale ještě něco navíc.
CD Gipsy Goes To Hollywood má zvuk jedná báseň. Producent - Američan Doug Wimbish (jinak člen legendárních Living Colour), se kterým si kapela padla už před lety do noty, a to hlavně po lidské stránce, jednoduše ví, jak na to. Má cit pro dramaturgii písní, jejich pořadí, umí podpořit jejich výraz, dochutit tam, kde je třeba, ubrat tam, kde by bylo už přechuceno. Tanečně laděný obal kupodivu k samotné muzice ladí víc než by se mohlo - zvláště vlastníkům prvotiny, zdát. Nejedná se o taneční muziku v dnes používaném smyslu tohoto slova. Nicméně, pokud by se ona tanečnost měla definovat na moderním zvuku, využívání současných technologií, silném rytmickém základu, který nenechává posluchače bez významného podupávání a poslechové vstřebatelnosti se širším záběrem, zapadala by sem Gipsy Goes To Hollywood stoprocentně.
Gulo Čar, verze 2006 neznamená už žádné upocené funky, ale nekompromisní invazi něčeho, na co jsme v našich končinách zatím nebyli zvyklí: moderní zvuk a aranže, inspirované těmi nejsoučasnějšími postupy v rockové, taneční i popové muzice, naplno využívaná síla dechové sekce, výrazný rytmus a vše válcující cikánský temperament - ke kterému jistě patří i přirozený patos a melancholie v pomalejších skladbách. To, že na desce hostují zpívající hvězdy typu Davida Kollera a Dana Bárty, nebo saxofonisty Štěpána Markoviče, není pro celkový dojem z nahrávky až tak důležité. Pokud taková jména mají zvýšit prodejnost, pak jedině dobře, buďme za ně rádi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
